Zahradníkův rok

V předchozím článku jsme probrali, co udělat se stromy či keři během prvního jara po výsadbě, aby se po zimním odpočinku probraly svěže k životu a zajistily si zdravý růst k úrodné budoucnosti. Ačkoli by si někteří mohli myslet opak, povýsadbovým řezem naše péče zejména o ovocné druhy dřevin nekončí. Většina pěstovaných ovocných druhů je totiž výrazně plodnější a produkuje znatelně větší plody než jejich divocí předci. Proto se pomocí výchovného řezu snažíme zajistit, aby tyto velké úrody ovocné stromy unesly bez poškození. I u okrasných či jiných neovocných stromů má výchovný řez význam, abychom předešli růstovým defektům, ale někdy je po povýsadbovém řezu můžeme ponechat tak, aby se vyvíjely přirozeně bez zásahu. Proč neignorovat výchovný řez stromů Proč výchovným řezem zakládáme podstatu úspěšného růstu a úrody Podobně jako to platí i u dětí, dříve než mohou začít odevzdávat společnosti nějakou hodnotu, je potřeba, aby vyrostly a zmohutněly. Tak jako výchovou dětem vštěpujeme pevné základy a principy do života, o které se mohou opřít, výchovným řezem zakládáme stromům pevnou korunu. Výchovným řezem zároveň cíleně předcházíme problémům, které by se mohly naplno projevit až později. Ve vlhčích lokalitách bývají rizikem houbové choroby – proto zde zakládáme otevřenější, vzdušnější korunu s „okny“ pro slunce. Naopak v teplejších a sušších oblastech je stále častější problém popálení plodů sluncem, který zhoršuje vysušující vítr. V takovém případě u výchovného řezu směřujeme spíše k poněkud hustší, uzavřenější koruně. Vybíráme kolmněji rostoucí hlavní osy růstu (kosterní větve) a necháváme až na úrody, aby korunu postupně otevřely – bez toho, aby plody trpěly nadměrným sluncem.   Stejně tak tímto řezem omezujeme defekty větvení, které mohou časem vést k rozlámání stromu pod úrodou nebo vlivem větru či sněhu: tlakové či konkurenční větvení a ostré úhly nasazení větví. Pro (ovocné) stromy je přirozené (zejména v mládí) růst s jedním terminálem, tedy s pokračováním kmene. Pokud se v základu koruny vytvoří dva konkurenční výhony, časem ztloustnou, začnou se vytlačovat a velmi často vzniká místo, kde může dojít k rozštěpení. K tlakové situaci dochází i tehdy, když postranní větev vyrůstá z kmene pod příliš ostrým úhlem. Výchovným řezem tyto chyby tlumíme a podporujeme polopřirozený tvar koruny. Výjimky potvrzující pravidlo způsobu řezu: broskvoně a převislá moruše Slunce milující broskvoně, které plodí už na jednoletém dřevě a často je trápí kadeřavost listů, je potřeba řezat každoročně a hluboce, aby zůstaly vitální a zároveň plodné. Proto nám řez na kotlovitou korunu bez terminálu – která vpustí dostatek slunce k plodům i listům – v praxi nezvyšuje nároky na práci. U ostatních druhů by založení kotlovité koruny často zbytečně zvyšovalo potřebu řezu, protože stromy si stejně „budou chtít“ terminál zvolit. Broskvoně řežeme tak, že více větví po řezu zůstane na zemi než na stromě. Vybereme 3 kosterní větve a postup je blízký řezu révy vinné: ponecháváme větve na letošní plodnost (zakracujeme je) a zároveň necháváme čípky, ze kterých v dalším roce vyrostou plodonosné větve. Řezu broskvoní se budeme podrobněji věnovat jindy, ve videu nám ho představili náš Janko a Ľudo. Specifická je i převislá moruše, kterou řežeme každoročně, aby si udržela tvar, růst i plodnost. Protože plodí na letorostech, řezem neodstraňujeme květní pupeny.   Další důvody, proč výchovný řez nevynechávat Výchovným řezem stromům pomáháme udržet si „mládí“, aby se „nezababušily“ – tedy aby je příliš brzké a velké úrody zbytečně nevyčerpaly a nespustily předčasné stárnutí. Kombinací výchovného, později udržovacího a nakonec zmlazovacího řezu se snažíme co nejdéle zachovat optimální poměr mezi růstem a plodností. Současně se snažíme nepospíchat se zakládáním druhého patra kosterních větví, aby první patro nebylo zbytečně zastíněné. Druhé patro proto zakládáme až v odpovídající výšce podle druhu, odrůdy a podnože (cca 1,2–1,5 m nad prvním patrem). Během výchovného řezu odstraňujeme také výhony vyrůstající z podnože, aby strom neinvestoval energii do podnožové části na úkor ušlechtilé části. Co je tedy cílem výchovného řezu? Cílem výchovného řezu je strom, který se vyvíjí správným směrem, má silné přírůstky, do fáze plodnosti vstupuje postupně a jeho základní tvar odpovídá druhu či odrůdě. Dříve než k samotnému řezu přistoupíme, měli bychom si ujasnit, jak má strom přibližně vypadat, a promyslet si, jaký efekt budou mít konkrétní zásahy. Když s řezem začínáme, platí pravidlo „dvakrát promysli a jednou řež“ – není to však výzva k obavám z řezu, právě naopak. Kdy a jak dlouho děláme výchovný řez Výchovný řez provádíme v předjaří, zpravidla v únoru, když už pominou nejsilnější mrazy, nebo v březnu. U peckovin je vhodné řezat co nejvíce až v březnu; u broskvoní a meruněk ideálně v době, kdy jsou pupeny narašené. Pokud řežeme dříve, můžeme ponechat krátké pahýlky či čípky a načisto (tj. na pupen nebo na větevní kroužek) dorezat až v březnu. Pokud to jde, řežeme za slunečného počasí a při nižší vzdušné vlhkosti. Délka období výchovného řezu závisí na druhu, odrůdě, podnoži i na podmínkách lokality. Hlavním cílem je udržet dobrý poměr mezi růstem a plodností. Zjednodušeně: pokud strom roste příliš slabě, řežeme hlouběji (tzv. dlouhý až střední řez) a výchovný řez trvá déle. Naopak, při příliš bujném růstu oproti optimu (v prvních letech přibližně 60–70 cm) řežeme mělčeji (tzv. střední až krátký řez) a po kratší dobu. U jádrovin zpravidla provádíme výchovný řez déle než u peckovin. V teplých a suchých oblastech, na půdách horší kvality, při tlaku hlodavců či mšic nebo v extenzivních podmínkách lučních sadů vychováváme stromy obvykle déle než tam, kde mají dostatek vláhy a živin a bez tlaku oslabujících živočichů. V praxi to vychází přibližně na 4 až 8 let od založení koruny, ale v náročných podmínkách to může být i 10 let. Jak při výchovném řezu postupujeme Stejně jako u povýsadbového řezu zakracujeme především jednoleté výhony. Pokud se strom vyvíjí dobře, intenzitu zakracování z roku na rok snižujeme – tedy řežeme postupně méně výrazně než v období povýsadbového řezu. Podle síly růstu volíme buď střední řez (o ½ délky jednoletého výhonu), nebo krátký řez (o 1/3 délky). Síla růstu přitom závisí také na vnějších vlivech, například přítomnosti hlodavců či mšic, na suchu nebo na tom, zda je výsadbová mísa zarostlá trávou. Ve vztahu k řezu přitom platí jednoduchá matematika: ↓⇒↑, tedy čím hlouběji, tím bujněji Jinými slovy, čím hlouběji v předjaří výhon zakrátíme, tím výrazněji bude strom v daném roce růst v místě pod řezem – samozřejmě za předpokladu, že ho výrazně neoslabí nepříznivé okolnosti. Typy řezu podle délky zakrácení Krátký – výhon zkracujeme o více než 1/2 až 2/3 délky – výrazněji podpoříme větvení v bazální části výhonu. Používáme ho zejména při povýsadbovém řezu na jaře. Naopak, krátký řez během vegetace potlačuje růst.Střední – zkracujeme přibližně o 1/2 výhonu – podpoříme větvení ve střední části výhonu; u některých druhů se tvoří plodný obrost v bázi výhonu. Využíváme zejména ve 2.–3. roce po výsadbě.Dlouhý – zkracujeme o 1/3 až 1/2 výhonu – následně vyrůstající letorosty bývají kratší, pod nimi se diferencují květy a pod nimi může zůstat vyholená větev. Používáme hlavně ve 4.–5. roce po výsadbě nebo tehdy, když strom roste příliš bujně. Práce s terminálem Při řezu stromu začínáme vždy od vrchu a řídíme se principem zjednodušování. Zvolíme si pouze jeden terminál – tedy pokračování kmene – a ten dále upravujeme. Podobně jako u povýsadbového řezu strom „potvrdíme“ jako terminál ten výhon, který si strom přirozeně vybral sám. Poznáme ho podle toho, že do něj směřoval nejsilnější tok mízy, což se projeví největší tloušťkou výhonu i největším ročním přírůstkem (= délkou jednoletého výhonu). Terminál přitom nemusí růst úplně kolmo nahoru – může být i mírně vychýlený. Navíc, po křivých stromech se často snadněji leze při sběru úrody i při řezu. Výhony, které terminálu nejvíce konkurují, odstraníme na větevní kroužek. Pokud jsou konkurenční výhony silnější než 1/3 průměru kmínku, nejprve je zakrátíme na čípky se 2–3 pupeny, během vegetace je průběžně pinzujeme za 3.–5. listem a načisto odstraníme až v následujícím roce. Ostatní konkurenční výhony zkrátíme středním řezem přibližně na polovinu. I zde platí, že se snažíme vyhnout zbytečně velkým ranám přímo na kmínku. Zároveň tímto postupem brzdíme předčasnou tvorbu druhého patra kosterních větví. Druhé patro zakládáme až později – ve 4.–6. roce po výsadbě, když je první patro dostatečně silně vyvinuté. Krátké a vodorovné větve, které terminálu ani kosterním větvím nekonkurují, neodstraňujeme ani nezkracujeme – v dalším roce mohou nést úrodu. Terminál zakracujeme ve 2. roce po výsadbě přibližně o polovinu. Pokud strom dobře přirůstá, ve 3.–5. roce můžeme postupně přejít na odstranění už jen 1/3 jednoletého výhonu terminálu. Princip zjednodušování při výchovném řezu Strmě rostoucí konkurenční výhony (1) odstraňujeme úplně, případně ponecháme jen čípky. Prodlužující výhon (2) zakracujeme řezem na pupen; hloubku řezu volíme podle síly růstu. Ostatní konkurenční výhony (3) zkracujeme středním řezem na pupen. Krátké a vodorovně rostoucí výhony (4) ponecháváme bez řezu. Kosterní a polokosterní větve v praxi Když máme terminál zjednodušený, pokračujeme prací s kosterními větvemi. Ideálně si zvolíme tři kosterní větve a jejich zesílení podpoříme zakracováním. I zde platí jednoduché pravidlo: čím vyšší je počet kosterních větví, tím slabší budou jednotlivé větve. Rozsah 2 až 4 je ještě přijatelný, ale 3 kosterní větve bývají nejvhodnější volbou. Kosterní větve vybíráme opět mezi těmi, do kterých strom přirozeně směřuje nejvíce energie a které mají dobré prostorové uspořádání. Jejich konkurenty odstraňujeme buď řezem na větevní kroužek, nebo ponecháme krátké čípky, které během vegetace zaštipujeme. V prvním roce po založení koruny zkracujeme kosterní větve tak, aby končily přibližně o 15 cm níže než terminál a zároveň zhruba ve stejné výšce. V dalších letech se snažíme udržet podobný úhel mezi terminálem a kosterními větvemi. Ve 2. roce po založení korunky (a následně i v dalších letech) vybíráme také polokosterní větve vyrůstající z kosterních větví – postačí 2 na každou kosterní větev. Postup zůstává stejný: konkurenty odstraníme a ponechané polokosterní větve zakrátíme tak, aby končily přibližně 20 cm pod kosterními větvemi. Strom přitom nevyholujeme – krátké a vodorovně směřující větvičky ponecháváme, protože se obalí plodonosným obrostem. Zapěstování korunky mladého stromu během 3 let Pokud má stromek dobré přírůstky, můžeme v 2. jaru po založení korunky přistoupit i k výběru polokosterních větví. Výchovný řez u keřů U keřů je situace zároveň jednodušší i složitější – záleží totiž na tom, o jaký druh jde, protože jednotlivé druhy se chovají rozdílně. Podobně jako u stromů se výchovným a následným udržovacím a zmlazovacím řezem snažíme udržet optimální poměr mezi růstem a plodností a zároveň předcházet neduhům: na jedné straně houbovým chorobám, na druhé straně popálení plodů sluncem. Protože keře obvykle vstupují do plodnosti podstatně dříve než stromy, soustředíme se po povýsadbovém řezu na výchovný řez zpravidla hlavně první 2 roky. Zaměřujeme se přitom především na prosvětlování, tj. odstraňování výhonů, které zbytečně zahušťují korunu nebo rostou směrem dovnitř. Pokud je růst slabý, doplňujeme to i zakracováním jednoletých výhonů na podporu růstu. U ovocných keřů pak více nastupuje udržovací a zmlazovací řez, a to podle toho, na jak starém dřevě převážně plodí. K tomuto tématu se můžeme podrobněji vrátit příště.   Růst prozrazuje vitalitu Klíčové je mít na paměti, že pro dobrou vitalitu a stabilní plodnost během dlouhého života je rozhodující růst. Dřeviny proto hodnotíme individuálně a tomu přizpůsobujeme i intenzitu výchovného řezu. Později přecházíme na udržovací, případně zmlazovací řez, zejména z fyziologických důvodů – tedy tehdy, když strom nebo keř začne růst výrazněji omezovat. Zpomalení růstu však může přijít i už v prvních letech po výsadbě, zejména pokud dřevinu oslabují nepříznivé podmínky (např. sucho, nedostatek výživy, poškozování hlodavci či hmyzem apod.). I proto neřežeme schematicky: cílem je „řez šitý na míru“ a řez vnímáme jen jako jednu z částí celkové péče o dřeviny. Stejně důležité je dřevinám zajistit vláhu, výživu a celkově zdravé prostředí pro jejich vývoj. Řez na pupen a reakce na řez Další techniky řezu Řez na větevní kroužek Řez vedeme při kůrovém hřebínku tak, aby vznikla co nejmenší rána a dobře se hojila. Řez na ťažeň (řez na odbočku) Řezem převedeme růst ze silnější větve na slabší tak, aby ponechaná větev převzala funkci odstraňované. Řez vedeme za kůrovým hřebínkem z opačné strany než při řezu na větevní kroužek. Platí pravidlo třetiny: průměr ponechané větve v bázi musí být minimálně 1/3 průměru rány. Řez konkurenčního větvení (zejména u jádrovin) U jednoletých konkurenčních výhonů používáme řez na větevní kroužek. U starších výhonů řežeme šikmým řezem v přímce od kůrového hřebínku k vnější bázi odstraňované větve. Řez konkurenčního větvení Zahnovým řezem (u peckovin) U peckovin odstraňujeme konkurenční výhon postupně pomocí řezu na Zahnov (aktivní) pahýl. Dodržujeme pravidlo třetiny: teprve když aktivní pahýl tvoří jen 1/3 ponechaného výhonu, odstraníme pahýl na větevní kroužek. Řez tlakového větvení Odstraňujeme větev v příliš ostrém úhlu větvení. Řez vedeme zespodu až k rozhraní zarostlé kůry a místa srůstu; úhel řezu volíme tak, aby byla větev odstraněna úplně a bez poškození ponechané větve. Řez natřikrát Používáme ho u větve většího průměru, abychom předešli vyštípnutí dřeva a odtržení kůry. 1. řez ze spodní strany (10–30 cm od kroužku) do 1/4–1/3 průměru, 2. řez shora za prvním až větev odpadne, 3. řez odstraní zbylý pahýl na větevní kroužek nebo na ťažeň.

Výsadba stromku nebo keře je jen začátek. Aby dřevina dobře rostla, nevyschla a časem přinesla úrodu, potřebuje v prvních letech správnou péči. Jedním z nejdůležitějších jarních kroků je povýsadbový (harmonizační) řez, který vyrovná poměr mezi kořeny a korunou a výrazně ovlivní ujmutí dřeviny.

Návod, kdy a jak si vysadit vánoční stromek, který vám bude dělat radost celý život a zdobit vaši zahradu po celý rok

Návod, jak si vybrat ten správný vánoční stromek podle podmínek a lokality vaší zahrady

Podrobné představení darů, které vám vysazené vánoční stromky darují během svého života

Podzim je obdobím, kdy je na zahradě práce víc než dost. Na jaře jí bude čekat ještě víc. Jak si ji ušetřit drobnými kroky už teď? Pojďme se na to společně podívat.

Podzim je ideální na výsadbu stromů. V článku najdeš jednoduchý postup od přípravy půdy a nářadí přes správnou hloubku sázení až po mulč, oporu, ochranu před zvěří a povýsadbový řez na jaře.

Čas, kdy vnášením oček ušlechtilých odrůd do planých podnoží udržujeme živé dědictví našich předků   Zdálo by se, že když na jaře nestihneme zavrub­lovat všechno, co bychom chtěli, zbývá nám čekat zase rok na další příležitost. Naštěstí opak je pravdou. V létě, kdy je ostatních prací ve školce méně, máme šanci namnožit si žádané odrůdy mnohem efektivněji. Ale jelikož vše má své plusy i mínusy, musíme být ochotni snést žár, který nám zejména v posledních letech práci nejen ztěžuje, ale i ohrožuje její výsledky, takže musíme počítat s dodatečnou závlahou pro čerstvé očkovance.  Očkování Očkování je způsob množení, kdy z mateřské rostliny nepřenášíme celý kus větvičky jako při štěpení, ale z letorostu nebo vrúblu přenášíme jen jediné očko, tedy pupen s plátkem kůry a dřeva, z něhož vyroste celý nový strom. Očkování je oproti štěpení jednodušší a dá se naučit snáze než vrub­lování. Podnože očkujeme ušlechtilým očkem nejčastěji těsně nad zemí, ale lze očkovat i do korunky. Po seříznutí podnože na jaře vyroste celý nový jedinec z vsazeného očka.         Největší význam má letní očkování – na spící očko. Termín očkování spadá do období, kdy je menší nápor školkařských prací (na jaře nevíme, kam dřív skočit, budeme velmi vděční za všechny v létě zaokulírované podnože).  Jarní očkování je alternativou ke štěpení v případě, že máme málo vrúblů a chceme zužitkovat doslova každé očko. Červnové očkování na bdící očko má význam jen v nejteplejších oblastech, kde letorosty vyrostlé ve druhé míze ještě stihnou do zimy dobře vyzrát. V chladnějších oblastech se tento způsob nevyplatí, ale stále zůstává možnost očkování na spící očko v druhé části léta. Některé druhy se množí výhradně očkováním, jelikož vrub­lování je problematické. Například broskvoně a mandloně se sice dají vrub­lovat, ale trpí ve větší míře klejotokem než očkovance.  Podobně jako při vrub­lování je i při očkování klíčový čistý, hladký a rovný řez, kterého dosáhneme dobře nabroušeným, kvalitním štěpařským nožem. Očkování na bdící očko Tímto očkováním rozumíme způsob, kdy očko roste v tom samém vegetačním období, kdy bylo naočkováno, úkon se provádí v jarním období z uskladněných vrúblů, tedy v dubnu, koncem května. V podmínkách s dlouhým vegetačním obdobím přichází v úvahu i červnové očkování před druhou mízou. Při jarním očkování na bdící očko podnož seřízneme na čípek ihned po zaokulírování (čípek dlouhý 30 až 40 mm nad vloženým očkem). Pupeny podnože vyslepujeme a opakovaně čistíme podnož od výhonů z něj vyrůstajících. Očkování na spící očko Očko do konce sezóny přiroste, ale vyraší až v následujícím vegetačním období. Termín očkování spadá do druhé poloviny vegetačního období. Očka odebíráme z vyzrálých letorostů od poloviny července až do konce srpna. V tomto čase očkujeme. V závislosti na zvoleném způsobu očkování sledujeme proudění mízy. T-očkování je na oddělování kůry závislé, pomocí Forkertova očkování umíme očkovat i mimo období proudění mízy. Podnož by měla být přibližně stejně silná, resp. jen o trochu silnější než letorost, z něhož odebíráme očka. Ideální tloušťka je asi ¾ cm, tedy „tloušťka tužky“, příliš silné podnože jsou na očkování nevhodné a musejí se zaštěpit v jarním období. Asi tři týdny před plánovaným očkováním odstraníme v plánovaném místě očkování obrost. Očkování do T-zářezu  Je závislé na proudění mízy. Její přítomnost zjišťujeme přímo v porostu, jelikož závisí na průběhu počasí, zejména srážek. Nicméně lze očekávat toto pořadí:  Rychle ztrácejí mízu podnože St. Julien, meruňka, hrušeň, jabloň, mízu si dobře drží mahalebka, myrobalán a broskvoňový semenáč. Pokud mízu promeškáme, očkujeme Forkertovým způsobem. Pořadí očkování druhů podle obvyklé přítomnosti mízy: Slivonové podnože (St. Julien, Zelená renklóda, Wangenheimova atd.) Třešně Hrušně Meruňky Broskvoně Jabloně Myrobalán Mahalebka Kůra na podnoži se nařeže dvěma na sebe kolmými tahy a opačnou stranou očkovacího nože se otevře. Očko s plátkem kůry a dřeva se vyřízne z letorostu a následně se zasune pod otevřenou kůru – ta se musí dobře oddělovat. Přečnívající štítek kůry se hladce odřízne očkovacím nožem tak, aby kůra štítku očka navazovala na kůru podnože – bez mezery.       Forkertovo očkování (chip budding)  Tento způsob očkování není závislý na proudění mízy. Můžeme ho uplatnit jako opravné očkování po neujmutí T-očkovanců (v srpnu, na začátku září), při jarním očkování už vyškolkovaných podnoží, ale stejně jím můžeme plnohodnotně očkovat jako alternativou k T-očkování.  Při tomto způsobu v dolní části očka uděláme ještě krátký mělký řez, při němž odhalíme kambium, aby očko vložené do připravené kapsy na podnoži do ní dobře zapadlo.     Forkertovo očkování. Jeho velkou výhodou je nezávislost na proudění mízy. Dá se dobře využít při jarním očkování na bdící očko z uskladněných vrúblů, pokud se kůra ještě dobře neodděluje.                Za dva až tři týdny zkontrolujeme ujmutí oček. Poznáme ho podle svěží barvy oček. Zbytky listových řapíků se pod dotykem prstu snadno oddělí. Pokud řapíky drží, zaschly spolu s očkem, očkování se nepovedlo. Podnože přeokulírujeme znovu Forkertovým očkováním, očkovat lze do prvního zářijového týdne, pokud nejsou noci příliš chladné. Pokud opravu očkováním nestihneme, zůstává nám možnost nápravy jarním vrub­lováním. Očkovance v druhém roce  Řez na čípek. V únoru seřízneme očkovance 30 až 40 mm nad ujatými očky nůžkami, pupeny podnože vyslepujeme, výhon přivazujeme k čípku a opakovaně odstraňujeme planý obrost. Čípek začistíme koncem května ostrými nůžkami nebo žabkou.   Jednoletý očkovanec přivázaný k čípku. Při dobrém růstu očkovance odřezáváme čípek do konce června. Vedení řezu je naznačeno čarou (A). Možností je i provést řez „naostro“ hned nad kulturním očkem. Ránu je třeba zatřít štěpařským balzámem. Proč se očkování nepovedlo Očko nebylo správně přiloženo na podnož (kambium na kambium). Podnož nebyla dostatečně zakořeněná. Očkování proběhlo v nevhodném čase (příliš brzy/pozdě). Řezné plochy na očku a podnoži nebyly dostatečně dlouhé, hladké a rovné (nůž byl tupý – je třeba ho pravidelně brousit). Očko nebylo pevně přitaženo úvazkem k podnoži – doporučujeme použít velmi přilnavou očkovací pásku. Očka byla odebrána příliš brzy, špatným skladováním zaschla. Práce nebyla provedena dostatečně rychle, řezné plochy zaschly, případně byly znečištěny nožem nebo dotykem.  

Broskvoň jako čínský symbol dlouhověkosti Broskvoň je pro nás možná překvapivě čínským symbolem dlouhověkosti. Zatímco v Číně je broskvoň doma, v našich pěstitelských podmínkách by takovou pověst asi nezískala. Přesto v naší školce vybíráme takové odrůdy a podnože pro ně, které lépe zvládají tlak chorob, pozdní jarní mrazy, různé typy půd a chladnější oblasti. Podnože Jen málokdy má výběr podnože tak zásadní vliv na vlastnosti stromu jako u broskvoně. Máme na výběr následující z používaných: broskvoňomandloň GF-677, mandloňový semenáč, broskvoňový semenáč, slivonová podnož St. Julien a slivonové podnože Adesoto a Ishtara vhodné pro nejmenší tvary pod závlahou. Ovládáme-li umění očkovat, můžeme vyzkoušet afinitu jednotlivých odrůd na semenáčích trnky a Duranzie.     Broskvoňomandloň GF-677  Dnes je snad nejpoužívanější podnoží pro broskvoně, je vhodná do suchých oblastí a do půd s vyšším obsahem vápníku. Broskvoně na ní nebudou trpět chlorózami (např. na všech sprašových půdách). Broskvoně mají na ní rychlý vývoj a při dobré péči dorůstají do značných rozměrů. Dobře snáší přesazování a stromy se ujímají spolehlivěji než na mandloňovém nebo broskvoňovém semenáči. Lépe snáší i podzimní výsadbu a riziko zimního vyschnutí je nízké. Nemá ráda velmi těžké půdy se stojatou vodou.   Mandloňový semenáč Výborná podnož do sušších oblastí a půd s vyšším obsahem vápníku. Stromy se při dobré péči mohou dožít vysokého věku. Špatně snáší přesazování, riziko zimního vyschnutí je při mrazivých větrech značné, proto je vhodné stromy vysazené na podzim chránit obalem kmene a korunky.   Broskvoňový semenáč Výborná podnož do všech typů půd kromě půd s vysokým obsahem vápníku a velmi těžkých půd se stojatou vodou. Stromy se při dobré péči dožívají značného věku. V případě prvních příznaků chlorózy (žlutých listů) během vegetace přihnojujeme na list železitým hnojivem.      Slivoň St. Julien A a Adesoto, Ishtara Slivonová podnož St. Julien A je vhodná do půd dobře zásobených vláhou, tedy spíše do ťažších hlinitých a jílovitých i do zahradních podmínek, kde počítáme se závlahou. Je absolutně nevhodná pro půdy v suchých oblastech bez dodatečné závlahy. Stromy rostou umírněně, brzy a hojně plodí a je nutné je každoročně podporovat ve vitalitě hlubším řezem. Pro podnože Adesoto a Ishtara platí totéž co pro St. Julien A, jen jejich růst je ještě mírnější.     Chcete pěstovat strom ze semene? Pokud si chcete pěstovat strom od semínka, lepší možnost než sáhnout po broskvoni a mandli asi nemáte. Zatímco u jabloně a hrušně byste se trápili s malými semenáčky, u broskvoně a mandloně mohou rostliny v prvním roce dosáhnout výšky přes jeden metr a tloušťky postačující pro očkování. Vysazené stromy je nedoženou. Očkovat je můžete v polovině srpna na spící očko odrůdami, které vám nejvíc chutnají nebo těmi odolnějšími vůči kadeřavosti listů (Primissima Delbard, Amsdenova, Benedicte, Kernechter vom Vorgebirge), abyste se obešli bez každoročního ošetřování mědí.      Broskvoň na 6 let Mnoho pěstitelů je ze svých broskvoní více než nešťastných. Často se totiž stává, že od výsadby stromu po jeho konec neuplyne více než 5 či 6 let, a to i u stromů vypěstovaných ze semene bez přesazování! Odpověď na tento problém je jednoduchá: broskvoň je druh extrémně rychlého vývoje. Není výjimkou, že už jednoroční semenáč má založené květní pupeny a je schopen přinést první plody. V dalších letech schopnost plodit narůstá s každým jednoletým přírůstkem, protože broskvoň plodí už na jednoletém dřevě. Tam, kde jsou na jabloňových a hrušňových výhonech jen listové pupeny, tam broskvoň zakládá už květy. Pokud tuto předčasnou násadu květů neregulujeme řezem (čímž zároveň podporujeme růst mladých letorostů), dojde k nadúrodě a následně broskvoň přestane růst. Ortel nad stromkem poté vynese jarní infekce kadeřavosti listů, kdy oslabený stromek nezvládne regenerovat a uschne. Hotovo.       50letá broskvoň, je to vůbec možné? Broskvoně vůbec nemusí být krátkověkou kulturou, potřebují však naši každoroční pomoc v podobě řezu. Tím zajistíme redukci úrody a hlavně neustálou regeneraci listové plochy. Staré přirovnání říká, že broskvoň řežeme podobně jako vinnou révu. I u broskvoně rozdělujeme zřezané větvičky na plodné tažně a zásobní čípky, které vyprodukují plodné dřevo pro další rok. A za rok znovu a znovu. Pokud postup pravidelně opakujeme a nepřekvapí nás zima s mrazy pod –30 °C, broskvoně se mohou dožít opravdu desetiletí a stát se i vícigeneračním stromem. Klíčem k úspěchu je vhodný výběr odrůdy a podnože, kvalitní listová plocha a pravidelné zmlazování, aby stromy plodily tak akorát a rozhodně nepřeplodňovaly.  

Je stále možné pěstovat dlouhověké meruňky, nebo je to oxymóron? Nejeden pěstitel se trápí při pěstování meruněk. Zasadí stromek, stará se o něj, stromku se daří, roste, dokonce přinese i první plody. A najednou uschne jedna mohutná větev, pak druhá, nebo ještě hůře – po zimě meruňka vůbec nevyraší. Tento jev se nazývá předčasné hynutí meruněk, lidově mrtvice, odborně apoplexie. Co ji způsobuje? Popravdě stále přesně nevíme, spíše jen tušíme a ze zkušeností vyvozujeme závěry. Celé skupiny výzkumníků pátraly v minulém století po příčinách tohoto jevu, mnohé objasnily, ale vyčerpávající odpověď neposkytly. Proto dnes ti, kdo pěstují meruňkové sady, si většinou vedle nich zakládají i meruňkové školky, aby stromky pravidelně dosazovali. Apoplexie, ačkoli jí rozumíme snad o něco víc, je stále mezi námi.   Většina studií výzkumníků se však shoduje, že středoevropské klima meruňkovým stromům svědčí méně. Domovinou meruňky jsou zřejmě dva regiony v Asii – Čína a Tibet na jedné straně a západ Střední Asie na pomezí Uzbekistánu, Tadžikistánu a Kyrgyzstánu na straně druhé. V obou oblastech je meruňka druhem kontinentálního klimatu, tedy bez výrazných výkyvů v rámci zimy a léta, ačkoli teplotní rozdíly mezi zimou a létem jsou velké. Po ukončení vegetace meruňka upadne do spánku, přečká zimu, během níž ji neruší změny teplot a náhlá oteplení. Probudí se až s jarním oteplením, které je zároveň začátkem vegetace.  U nás se meruňky probouzejí už během vánočních oteplení, míza začíná proudit, vystupovat do kmene a koruny. Při lednových a únorových ochlazeních následně namrzají části lýka. Pokud se poškodí i dělivé pletivo kambium, je poškození nevratné a začíná proces chřadnutí stromu. Z tohoto důvodu bělíme před zimou meruňkové kmeny – snažíme se odrazit co nejvíce zahřívajících slunečních paprsků a docílit co nejpozdější probouzení a vystupování mízy.     Paradoxně tužší zimy bez výkyvů snášejí meruňkové stromy lépe. I to je snad jeden z důvodů, proč během 20. století vyrostly v sadech majestátní, desítky let staré meruňky. V dnešních kolísavých zimách to mají jednoduše těžší. Vysoké teploty brzy na jaře urychlují nástup rašení a kvetení a tím se úrody stávají nejisté i v jižních oblastech. Schopnost přečkat zimu ovlivňuje další významný faktor – dobré vyzrání dřeva a uložení dostatku zásobních látek. Ve vlhkých jílovitých půdách je třeba dobře zvážit výsadbu meruněk na podnoži myrobalán. Myrobalán roste v těchto půdách zbytečně bujně a zejména během vlhké podzimu vegetaci ukončí náhle první mrazy, bez dostatečného vyzrání pletiv. Na mrazové poškození a kolaps jsou náchylné i stromy po přeplodění, neboť příliš velká úroda strom vysílí, proto nestihne uložit dostatek zásobních látek. Někdy se stane, že po přeplodění usychají stromy nebo části korun už během léta. Odpověď zkušeností Sadaři, zahradníci i drobní pěstitelé, ač nepodkutí exaktními výsledky výzkumů, ale vedeni zkušenostmi, tušili, že meruňkové dřevo není nejlepším kandidátem na zdárné přezimování. Proto se jeho podíl snažili ve svých sadech zmenšit. Ale jak snížit přítomnost dřeva meruněk v meruňkovém sadu? Je to paradox a zároveň úloha, s níž by si těžko hlavu lámal nejeden řešitel záhad. Nuže, odpověď je docela jednoduchá: meruňky neštěpili na meruňkové podnože, ale na slivoně, a to pěkně vysoko – do korunky nebo až do kosterních větví. Není divu, že výzkumníci nakonec našli nejdlouhověké stromy meruněk zaštěpené právě na slivoních. A v případě, že meruňkový štep přece jen odumře, zůstává na jeho místě stále vitální slivoň.   Jaká půda, taková podnož Nabídka podnoží, které se v jednotlivých oblastech používaly, je široká a liší se podle regionů, neboť se s oblibou používaly místní typy. Někde převažují slivonové semenáče vypěstované do korunky, jinde se více používalo mezištepení – např. mrazuvzdornou Wangenheimovou slivoní. V těžkých půdách se jako podnože používaly pravé slívy, Bystrická a její typy, Duranzia, Belica, Zelená renklóda a mnohé místní typy „okrúhliček“. Pan Gustav Čejka vzpomíná na Kozlienku, která se vyskytovala v okolí Prievidze a na Horním Ponitří.    V sušších půdách se štěpily i na myrobalán, zde je mezištepení slivoní velmi výhodné kvůli silnému podrůstání myrobalánu. Snad ideální možností je rozpěstovat slivonový stromek a ten následně přeštěpít meruňkou. Po meruňkovém semenáči saháme tehdy, pokud budeme stromek sázet v lehké a propustné půdě v teplé oblasti. V těžké půdě se mu nedaří. V běžných školkách byste stromy na výše popsaných podnožích hledali marně. V naší školce však pěstujeme i meruňky se slivonovým mezištepením – tedy meruňku štěpíme vysoko na slivonový kmínek zaokulírovaný na myrobalánu a tím zajišťujeme mrazuvzdornost a dlouhověkost stromku.   Režme uvážlivě Jedna z teorií říká, že mrtvice je zapříčiněna působením hub a bakterií. Za pravdu můžeme dát této větě v případě, že byl strom nesprávně řezán nebo poškozen vylomením větve a přes otevřené rány pronikají spory hub a další organismy. Režme proto uvážlivě a nevytvářejme velkými ranami vstupní bránu pro rozklad. Meruňka je druh velmi brzy vstupující do plodnosti. Klade proto vysoké nároky na kvalitní výchovný řez. Jinak nám hrozí přeplodění už v prvních letech po výsadbě. V teplých oblastech doplňujeme klasický jarní řez spojený se zkracováním výhonů i Šittovým řezem, kterým zapěstujeme kompaktní, plodným dřevem nádherně obrostlou korunu. Tento řez je nutné provést nejpozději do 15. června, po tomto termínu už naroste ve druhé míze jen slabé dřevo.       Kroky k úspěchu Všude tam, kde půda není příliš suchá, pěstujme meruňky na slivonových podnožích. Bělme kmeny, režme citlivě a uváženě, nenechávejme stromy vysilovat přeploděním, kontrolujme monilii a přesto si vedle chystejme meruňkové stromky na dosadbu. A ačkoli kromě starých odrůd klasického sortimentu (Maďarská, Velkopavlovická, Rakovského) máme k dispozici i mrazuvzdornější odrůdy (např. odrůdy z kanadského šlechtění: Harcot, Harogem, Harlayne nebo ukrajinskou Vynoslivij), ani tyto nejsou zárukou jistého úspěchu. Jednoduše meruňka je druhem, který nás neustále učí trpělivosti. Odměna je však mimořádně sladká.

Máj je čas lásky a s láskou je třeba se věnovat i domácí školce Vyškolkované podnože v suchém jaru vydatně zavlažujeme pro dobré ujmutí a vstup do vegetace. Včasným kypřením meziřadí předcházíme rozvoji vytrvalých travin. Meziřadí můžeme také dočasně ozelenit vhodným zeleným hnojením – velmi vhodné jsou hořčice, čirok či hrách, na lepších půdách ve vlhkém roce i medonosná svazenka vratičolistá. V širších meziřadích můžeme pěstovat i zeleninu a aromatické bylinky. Velmi vhodné jsou široce pokryvné lichořeřišnice. Jejich květy jsou zase skvělým zpestřením salátů. Naopak nevhodnými ozelenňujícími rostlinami jsou vojtěška setá či jetel luční, které mohutným kořenovým systémem potlačují vyškolkované stromky a lákají hlodavce. Jsou však vhodnou a zlepšující plodinou pěstovanou v předchozích letech na místě školky – vážou vzdušný dusík a hluboko prokořeňují půdu.   Z rostoucích výhonů vybereme nejsilnější rovný a pěkně rostoucí výhonek, základ budoucího kmene. Ostatní výhony zkrátíme asi na jednu třetinu. Vzniklé čípky ponecháváme, jsou podstatné pro rovnoměrné tloustnutí kmínku. V případě opětovného nárůstu ve druhé míze je znovu zkrátíme. V případě úplného odstranění postranního obrostu by byly kmínky příliš slabé.   Pěstování kmínku ve školce: A práce v předjaří (A1–A3 školkování) A1 – nezaokulírovaný semenáček A2 – zaokulírovaný semenáček seříznutý na čípek A3 – semenáček zaštěpovaný během zimy v dílně A4 – zkracování hlavního výhonu a řez postranního obrostu A5 – pokud stromek dosáhl požadované výšky, štěpíme v korunce konečnou odrůdu, resp. pokračujeme v pěstování kmene podle A4 další rok, postranní posilovací obrost můžeme ponechat, pokud je kmínek slabý B1, B2 – zelené práce: u štepenců a očkovanců vylamujeme letorosty podnože Vyberáme nejsilnější letorost jako budoucí kmen, ostatní letorosty zkracujeme za 5. až 6. listem. Při růstu nových letorostů ve druhé míze postup opakujeme. Vytváříme úkryty pro hmyz, zejména pro predátory mšic. Škvoři brzy osídlí starý květináč otočený dnem vzhůru, naplněný senem a zavěšený v blízkosti mladých stromků. Mšice dokážou způsobit velké zpoždění vývoje rostlin až zastavení růstu, někdy se stává, že rostliny vlivem neustálého sání uhynou.    Když si s mšicemi opravdu nevíme rady a mladé stromky jsou výrazně poškozovány, připravíme si výluh z kopřivových či tabákových listů nebo aplikujeme olej v předjarním období. Používáme slunečnicový/řepkový olej emulgovaný lecitinem, abychom ho mohli smíchat s vodou. Ošetřujeme jím všechny stromy a keře bez rozdílu, obzvlášť ty, kde byl v minulém roce silný výskyt mšic a na povrchu výhonů se tedy nachází množství přezimovaných vajíček. Použijeme 70 g lecitinu na 1 l oleje, 3 l emulgovaného oleje na 100 l vody, lecitín je třeba vmíchat do zahřátého oleje. Následně olej s vodou vytvoří hladkou emulzi, kterou můžeme aplikovat. Na rostlinách vytvoříme hladký film, který zamezí líhnutí mšic. Účinek aplikace závisí na dokonalém pokrytí povrchu rostlin. Olej aplikujeme jako předjarní postřik ještě před olistěním porostu. V žádném případě ho neaplikujeme v již olistěném porostu, s jistotou dojde k výraznému popálení porostu! Tento prostředek omezuje také výskyt štítenek, červců a puklic.  Stromky nám do podzimu krásně narostou a zesílí a v dalším roce je budeme moci zaštepit rozmanitými odrůdami.  

Podzimní či jarní výsadbu stromů máme už úspěšně za sebou a jemné vlásečnice kořínků prorůstají dnem i nocí hlouběji do půdy za tiché přítomnosti rozmanitého půdního života. Mladé svěží výhony se vytahují ke slunci a šťavnaté lístky sbírají hojnost slunečních paprsků. Mohlo by se zdát, že vysazené stromky můžeme opustit a ponechat sobě napospas a ony nám vyrostou v mohutné a dlouhověké stromy. Vždyť přece i les roste sám od sebe a nikdo se o něj příliš neohlíží, tak proč by to nemohlo jít i s mladými ovocnými štěpy? Stromy v lese se vysemeňují samy a když jim to dovolíme, většinou rostou od semínka na jednom místě po celý život – bez přesazování.      Jenže ovocný strom či jiný strom ze školky dříve, než zapustí své kořeny na konečném stanovišti, je několikrát přesazován . A každé přesazení znamená ztrátu kořínků a stres. Ať jsme jakkoli opatrní, kořínky vždy porušíme, ty nejjemnější vlásečnice ani při úmorné snaze nevykopeme celé a tak musí po oslabení znovu regenerovat. Ať se nám to líbí nebo ne, čas přesazování je nejvýraznějším zásahem a stresem v životě stromu. Co tedy dělat, aby byl stres co nejmenší a ujímavost stromků co nejvyšší?           Předpokládejme, že výsadba proběhla v naprostém pořádku – důkladně jsme vysadili kvalitní stromek na semenné podnoži, do výsadbové jámy přidali biouhel, stromek přivázali silným úvazkem k pevnému kůlu, kmínek ochránili před ohryzem pletivem a nezapomněli jsme ani na hluboký řez po výsadbě. Jak se ale o vzmáhající se štep starat v následujících letech?  Jednou ze základních podmínek úspěchu je nenechat výsadbovou mísu, tedy kruh kolem stromu o průměru asi 1,5 až 2 m, zarůst vytrvalými travinami. Zatímco stav bez podrostové vegetace je při pěstování stromků na slabě rostoucích podnožích a ovocných keřů celoživotní nutností, při péči o dlouhověké ovocné stromy na semenných podnožích postačí na několik let v mládí, většinou 5 až 10 – v závislosti na vláhových podmínkách. Čím v sušším regionu stromek vysadíme, tím déle zatravnění oddalujeme. Půdu kolem stromku kypříme, aby nezarostla kompaktním drnem. Ten totiž vytváří reálnou konkurenci a potlačuje růst mladého stromku, který ještě nemá kořínky rozrostlé a zesílené. Znakem dobrého ujmutí je bujný růst svěžích výhonů. Už v prvním roce by měly dosáhnout délky 0,5 m až 1 m.        Aby nám však motyka docela nepřirostla k rukám, zvolme místo neustálého okopávání raději nastýlání půdy pomalu se rozkládajícím organickým materiálem. Napodobujeme tak podmínky lesa, kde mladé stromky odrůstají pod peřinkou lesní hrabanky, každoročně zásobované novým přísunem materiálu v podobě opadaného listí. V rozvážně tikajícím geologickém čase se nám právě díky hromadění odumřelých rostlinných zbytků vytvořily silné vrstvy humusem bohatě zásobených půd. Proto je neustálý přísun organické hmoty na obdělávanou půdu základním předpokladem udržení a zvyšování půdní úrodnosti.       Půdu nastýláme hned po výsadbě nebo nejpozději na jaře, dříve než prostor prorostou kořínky pýru a trvalých trav. Nejprve kruh kolem stromku důkladně prokypříme. Pokud je stromek vysazen ve svahu, vytvoříme jakousi malou teras-ku. Drny drnu využijeme na vytvoření mírně šikmé spodní hrany. Díky lokálnímu srovnání terénu zachytíme při větší srážce vodu, která by jinak ze svahu rychle odtekla. Na prokypřenou půdu rovnoměrně navrstvíme kompost nebo hnůj. Nejlepší je takový, jaký máme právě k dispozici – kravský, koňský, ovčí či králičí. Vyvarujme se snad jen přímého použití kuřinců a připravme si z nich raději ředěné zálivky. Dbáme, abychom hnůj nepřihnuli až přímo ke kmínku stromku. Na vrstvu výživné hmoty pak navršíme vrstvu bohatou na uhlík: listí, seno, slámu, zavadlou posekanou trávu či dřevní štěpku, která zůstala z větví po zimním řezu. Takto navršený talíř organické hmoty brání prorůstání plevelů, pomalým rozkladem postupně uvolňuje živiny, obohacuje půdní život a vytváří kvalitní humus. Pokud tráva začíná vrstvou prorůstat, je dobré kupu odhrnout, prostor okopat a znovu nastlat v původně silné vrstvě. Proti prorůstání plevele nám pomůže i kokosový koláč, který umístíme kolem kmínku buď místo mulče, nebo na mulč (vydrží déle), případně mezi mulč a hnojivo.           V případě, že máme na pozemku zvýšený výskyt hlodavců, volíme raději pravidelnou okopávku motykou před dlouhodobým mulčováním a snažíme se přilákat přirozené predátory. Máme-li sad v otevřené krajině, přilákejme plazy a dravé ptáky. Užovkám nachystejme tlející hromadu starého sena nebo hnoje, hromadu kamení na vyhřívání slepýšů a ještěrek a dravým ptákům zhotovme bidlo, na které usednou. Postačí dlouhý dřevěný kůl zasazený pevně do země. Podstatné je, aby mírně vyčníval nad okolní mladou vegetaci. V blízkosti sídel nám pomohou i kočky.         Podobně nastýláme i ovocné keře a drobné ovoce – rybízy, angrešty, josty, aronie, zimolezy, maliny i ostružiny. I starší keře se nám odvděčí za mělké okopání a nastýlání. Pokud se slepičky ve výběhu často těšily z hrabání ve stínu rybízů, zkontrolujte, zda neobnažily svrchní kořínky a krčky keříků. V takovém případě keře slabě a málo odnožují a je dobré je znovu přihrnout půdou, za což nám v kombinaci s řezem v dalším roce dají množství silných zmlazujících výhonů. Na mladém dřevě se pak dočkáme kvalitnější úrody a předejdeme zestárnutí keřů.       Podrůstající podnož Životní síla kypí odevšad. Na letošních štěpech nalité pupeny rozevírají své mladé lístky vstříc slunci. Když se podíváme blíže, zjistíme, že zároveň s nimi se probouzejí i spící očka podnože. Vylamujeme je dříve, než by stihla přerůst stále ještě choulostivý štep, a případně už přerostlé výhony zkracujeme. Podrůstající podnož se může objevovat dlouhodobě například u slivoní a meruněk zaštěpovaných na myrobalán – zde je třeba ji odstraňovat pravidelně.         

Právě kvetou ovocné stromy. Je to skvělá příležitost vydat se na toulky krajinou. Možná máte ve svém okolí starou ovocnou alej, která k takové procházce vybízí. Pokud alej ve vaší blízkosti neroste, je to možná dobrá příležitost zamyslet se, kde by už zanedlouho i vaším přičiněním mohla zapustit kořeny.     Člověk procházející současnou zemědělskou krajinou se cítí dost sklíčeně. Kráčí obilnými a kukuřičnými lány bez konce. Marně hledá stín starého stromu uprostřed pole, úpěnlivě se dožaduje remízku a meze, toužebně vyhlíží alej. Možná si řeknete: Kdo by dnes chodil krajinou pěšky, na kole nebo na koni? Jen snílci a romantici, co nemají nic jiného na práci. Dnes není čas na pomalé hloubavé toulání krajinou. Není čas vnímat poselství jejích záhybů, jizev i krásných zděděných šperků. Krajina nám dnes značně ochudobněla a stala se prostorovou a materiálovou základnou pro realizaci ambiciózních ekonomických projektů. Čistý kalkul.           Začal jsem popisem stavu neosobní agrární krajiny a u vývoje tohoto stavu bych také rád zůstal. Kde se u nás vzaly aleje, které se mezitím zase někam poděly? Nejstarší aleje vznikly v dobách renesance a baroka. Příslušníci šlechty sázeli aleje lesních dřevin, aby demonstrovali velikost i ekonomickou prosperitu svého panství. Nejvíce alejí se na našem území vysadilo pravděpodobně za Rakouska-Uherska za vlády Marie Terezie a Josefa II., kteří nařídili výsadbu alejí po celém svém velkostatku. Mohutné koruny stromů přinášely všelijaké benefity. Chránívaly pochodující vojska před žárem slunce i zrakem zvědů cizích armád.      O to šťastnější byli vojáci, když alej, kterou pochodovali, byla ovocná, a tak jim cestou takříkajíc padaly do úst zralé třešně, jablka, švestky i hrušky. Od spokojenosti vojáků není daleko ke spokojenosti sedláků. Ti byli nanejvýš potěšeni rozhodnutím vrchnosti sázet k cestám, vodním tokům a kanálům ovocné stromy. Ne že by neměli smysl pro majestátní vertikální linii pompézních šlechtických lipových a dubových alejí. Avšak vysadit kolem cesty hrušňovou, jabloňovou, slivonovou či ořechovou alej v sobě nese i značný ekonomický potenciál. V minulosti mnohé regiony výrazně zbohatly z docela prosté činnosti, totiž z moštování. A jak by to bylo, kdyby činorodý sedlák nepřidal i další ušlechtilé produkty – sušené ovoce, pálenky i ovocná vína.  A jak jsme na tom s alejemi dnes? Současné dožívající ovocné aleje byly vysazeny většinou v 50. letech minulého století silničními správami. Mnohé se nacházejí na konci svého životního cyklu, jiné jsou předčasně oslabené necitlivým řezem, ale najdou se i aleje v pěkném stavu (např. výsadby dlouhověkých jabloní odrůd Jadernička moravská a Batul). Nejvitálnější a nejdlouhověké aleje složené z listnatých lesních dřevin mohou ještě žít řádově několik desítek let, pokud jejich život předčasně neukončí ostří motorové pily. Z alejí máme totiž dnes strach. Přestali jsme se bát vlastní nebezpečné a rychlé jízdy a začali jsme mít obavu ze stromů. V České republice vznikla na podporu alejí příznačná kampaň: „Pozor, stromy se řítí kolem cest šílenou rychlostí“. Zvláštní, že aleje billboardů kolem cest růst mohou bez povšimnutí.       Na Slovensku se najde množství míst, která jsou pro aleje jako stvořená. Výsadba podél silničních komunikací vyžaduje změnu „společenské objednávky“ právě kvůli zmíněnému strachu ze stromů u cesty. Kdybychom však sázeli stromy podél nově vybudovaných cyklostezek, polních cest či vodních kanálů, přibyly by stovky kilometrů alejí a stromořadí. Dočkali bychom se zlepšení krajinného rázu, podpory druhové pestrosti, snížení prašnosti, zpomalování větru, omezení větrné eroze i vděčnosti lidí procházejících alejí za příjemný stín v horkém letním dni a za sladké ovoce jako posilu na další cestu. První vlaštovky vznikají i díky podpoře grantových programů Zelené oázy a Sadíme budoucnost Nadace Ekopolis, programu Pro budoucnost Nadace Slovenské spořitelny či dalších programů. Některé z nich najdete i na mapě projektů výsadby dřevin. Při výsadbě je třeba důkladně promyslet druhy a odrůdy vhodné pro danou lokalitu a plánovanou míru péče, stejně jako vhodný spon výsadby pro ně. Je zbytečné sázet náročnější ovocné stromy někam, kde jim nebude mít kdo zajistit výchovný a později i udržovací či zmlazovací řez, dostatek výživy či ošetření proti mšicím apod. V takovém případě zvolme raději odolnější listnaté stromy, které si po počátečním přihnojení, povýsadbovém řezu a zapěstování korunky do dostatečné výšky poradí už samy. Podobně se ušetříme zklamání, pokud do alejí vysadíme bujně rostoucí, vůči chorobám odolné a houževnaté odrůdy, nikoli odrůdy vyžadující hodně pozornosti hospodáře v sadu a zahradě. Stejně tak nesázejme teplomilné druhy a odrůdy do vyšších poloh, či naopak odrůdy jabloní citlivé na padlí do teplých a suchých oblastí. Možná nás láká vysadit do pusté krajiny podél cesty co nejvíce sazenic, které jsou teď tak útle, nezapomeňme však zvážit jejich velikost v dospělosti, aby naše horlivost vystřízlivěla v realistický odhad sponu výsadby. Druhy a odrůdy vhodné do alejí: Listnaté stromy: duby, lípy, neštěpované třešně ptačí, neštěpované jeřáby oskerušové, brekyňové či ptačí, javor babyka (dobře snáší i zasolení), javor mléč a javor klen, jasan úzkolistý, jasan mannový, jírovec maďal, platan javorolistý, topol černý a k vodním tokům topol bílý a olše Ovocné stromy:  Třešně na podnoži třešeň ptačí:  Burlat, Dönissenova, Droganova, Libějovická, Thurn-Taxis (Schneiderova), Troprichterova, Velká černá chrupka (k polním cestám apod., mohou být i blíže u cesty) Boppardská raná, Krupinská Dudečka, Germersdorfská, Granát, Hedelfingenská, Jánovka mšenská, Karešova, Kaštánka, Kordia, Lyonská raná, Moreau, Napoleonova, Rychlice německá (alespoň 4 m od cesty)   Kaštany Hrušně na podnoži planá hrušeň:  Canalova, Jakubka česká, Koporečka, Maslovka římská, Muškátelka turecká, Salisburyova, Solnohradka, Tatarova hruška (k polním cestám apod., mohou být i blíže u cesty) Čáslavka pravá, Bergamotka letní, Merodova máslovka, Muškátelka šedá, Nagevicova, Solanka, Špinka (alespoň 4 m od cesty) Jeřáby oskerušové štěpované Jeřáby ptačí štěpované, např. Moravská sladkoplodá Jabloně na podnoži jabloňový semenáč:  Batul, Bernské růžové, Boikovo, Grahamovo, Kněžické zelené, Punčové, Solivarské ušlechtilé, Wealthy (k polním cestám apod., mohou být i blíže u cesty) Citronové zimní, Coulonova reneta, Červené tvrdé, Gdaňský hranáč, Harbertova reneta, Landsberská reneta, Lecar, Malinové hornokrajské, Panenské české, Strýmka (alespoň 4 m od cesty)   Líska turecká Moruše bílé (Morus alba): různé odrůdy, bíle plodící, černoplodé i fialově plodící Ořešáky královské Renklódy na podnoži myrobalán: Althanova, Oullinská, Wazonova Slivoně na podnoži myrobalán: Ontario, Wangenheimova V nově vysazených ovocných alejích se mohou uplatnit i různé staré odrůdy či vzácné krajové odrůdy, čímž přispějeme k jejich dalšímu zachování a šíření i za hranice regionu. Není třeba se bát, že by taková výsadba byla zbytečnou investicí, pokud po výsadbě bude následovat i svědomitá následná péče. Ta je naprosto klíčová a bez ní budou vysazené stromy jen živořit, případně zcela zahynou. Nezapomeňme ani na souhlas vlastníků pozemku a správce komunikací, vysadit stromy v dostatečné vzdálenosti od cesty (tak, aby koruna ani v dospělosti nezasahovala nad vozovku) a ponechat před křižovatkou 50 m bez vysazených stromů. Výsadba a péče o aleje jsou poklady vložené do vínku dalších generací. Pokud jsme my mohli obdivovat krásu alespoň posledních alejí, bylo by chvályhodné, aby se z ní mohly těšit i další generace.   Jedno staré přísloví říká: „Krajina bez alejí je jako obraz bez rámu“. Obraz naší krajiny si opravdu zaslouží důstojný rám, jakým aleje bezpochyby jsou. A není třeba se divit, když samotný rám časem vstoupí do obrazu.  

Chcete si ze své zahrádky vytvořit Rájskou zahradu? Nemusíte si (ale můžete) nutně do jejího středu vysadit Strom poznání granátovník púnský. Ale můžete si ji složit jako funkční a zároveň krásnou kombinaci ovocných stromů a ovocných keřů, zeleniny a jedlých květů, či trvalek a samovolně se vysévajících letniček s dalšími jedlými součástmi – např. listy, mladými výhonky, cibulemi, podzemkami či kořeny. Mnohé z nich najdete i v prodejně naší školky. Jedlé květy nejsou jen současným extravagantním výstřelkem drahých restaurací. Ke krášlení jídel, zlepšení jejich chuti a vůně se používaly už dávno. Dokonce i jako hlavní složka některých pokrmů. I v receptech sbíraných v raném novověku najdeme použití růží, bazy, zvonků, hřebíčku, fialek či levandule při přípravě jídel. Najdeme mezi nimi květy či spíše květové poupata zeleniny – brokolice, květáku či artyčoků. Nebo květy běžně používaných bylinek jako majoránka, baza, tymián či šalvěj. Ale tím zdaleka nekončíme. Jedlé jsou i primárně okrasné květy růží, denivek, tulipánů či netřesků, které většina lidí běžně nejí. A dokonce i květy invazivních rostlin jako zlatobýl kanadský či netýkavka žláznatá, jejichž výskyt můžeme zmírnit raději příborem než herbicidy. Proč vůbec jíst jedlé květy? Kromě toho, že jsou krásné, voňavé a chutné? Pokud by vám to nestačilo, mnohé z nich mají i léčivé účinky, podporují správné trávení a mají významnou nutriční hodnotu či obsahují bioaktivní složky jako antioxidanty. To, zda jsou konkrétní květy jedlé, si nejlépe ověříme pomocí klíče k určení rostlin či aplikací na určování rostlin PlantNet či iNaturalist a v různých relevantních zdrojích zaměřených na jedlé rostliny. V přehledné tabulce níže najdete tipy na některé užitečné zdroje inspirace pro vaše kouzlení s jedlými květy. Samozřejmě zdrojů květinových receptů na internetu je mnohem více, jedlost květů použitých v receptu však doporučujeme ověřit na více místech. Tipy na zdroje informací o jedlých květech Název Popis Rozsah www.pfaf.org Databáze s jedlými, léčivými a jinak využitelnými rostlinami s podrobným popisem rostlin a stručným popisem kulinárního využití s odkazy na zdroje informací Téměř 700 druhů rostlin s jedlými květy a jejich částmi (pylem, nektarem) Alexander Heil: Rajská zahrada. Pěstujeme jedlé vytrvalé rostliny. Přehled od A do Z. HEL, Ostrava, 2004. Kniha o jedlých trvalkách a samovolně se vysévajících jednoletkách rozdělená do 4 sekcí podle konzumované části se stručným popisem rostlin i jejich kulinárního využití 31 druhů s jedlými květy Jana Vlková: Květinová kuchařka. Jedlé kvítí a byliny na vaření i zdobení. Smart Press, Praha, 2015. Kniha s podrobným popisem rostlin s jedlými květy, tipy na sběr, použití a recepty. 99 druhů s jedlými květy + 40 receptů Jana Vlková: Kytky k jídlu v receptech i herbáři. Jana Vlková, Praha, 2018 Kniha s podrobným popisem rostlin s jedlými květy, tipy na sběr, použití a recepty. 40 druhů s jedlými květy + téměř 100 receptů Jana Vlková: Pampelišky k jídlu. Jana Vlková, Praha, 2019. Kniha s podrobným popisem pampelišky lékařské, jejích jednotlivých částí a recepty. 20 receptů z pampelišky lékařské Magdalena Beranová: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Academia, Praha, 2012. Kniha s popisem kuchyně pravěku, středověku s recepty i z raného novověku. 7 druhů s jedlými květy + 17 receptů z raného novověku z nich Lesley Bremnessová: Byliny. Zdraví, krása a radost. Fortuna Print, Bratislava, 2003. Kniha o bylinkách s podrobným popisem, tipy na pěstování, léčivé, kulinární a technické využití. 36 druhů s jedlými květy + 15 receptů Peter Becker, Claudia Wilhelmi: Vaříme z divokých bylin. Profi Press, Praha, 2018. Kniha kuchyňských a kosmetických receptů z 10 druhů volně rostoucích bylin. 5 druhů s jedlými květy + 16 receptů Monika Halmos: Veilchen, Rose & Lavendel. Freya, Linz, 2014 Kniha s podrobným popisem fialky, růže a levandule a s recepty z nich, rozdělenými do dvou částí – pikantní (slané) a sladké recepty. 34 + 35 + 34 receptů z fialky, růže a levandule Jedlé květy můžeme najít a vypěstovat téměř kdekoliv: od malého květináče s velikonoční dekorací prvosenek a fialek, přes okraje záhonů se zeleninou a samostatné květinové bufety, jezírka a potoky až po louky a lesy poskytující pestrou skladbu květů bylin i dřevin. Jedlé květy můžeme při vhodné kombinaci pěstovaných a sbíraných druhů jíst celoročně a to čerstvé i upravené. Mnohé je nejlepší jíst čerstvé a neupravené, přičemž po utržení mají různou trvanlivost. Od nenápadných kvítků rozrazilu či nezábudky, které je třeba sbírat těsně před použitím, až po vytrvalé květy z čeledi slézovitých, ty vydrží v lednici i týden. Jiné květy je před použitím třeba povařit či alespoň oblanšírovat, některé se dobře nakládají do oleje, octa či alkoholu. Několik druhů můžeme i šetrně sušit tak, že si do značné míry zachovají svou barvu, chuť a vůni. Sušené květy se dají použít celé nebo pomlít na různě hrubý prášek, kterým můžeme dozdobit pokrmy. Při použití se můžeme pohrát s barvami, texturami, vůněmi a chutěmi. Vrba jíva Sladké lízátko jako pozdrav jara Jako první posel jara s jedlými květy září v plném květu už od března do dubna a pylem láká včely. Právě tento pyl je voňavý a velmi chutný i pro nás a ze samčích květů ho můžeme při správném načasování olízat jako z lízátka. Není třeba otálet, protože květy kvetou krátce. Samčí květy s pylem můžeme také ponořit do vody a vypít jaro bez pěny. Kromě těchto dvou tipů mnoho kulinárního využití tato vrba nemá, ale protože je mezi domácími volně rostoucími jedlými květy jednou z prvních, můžeme jí to odpustit. Prvosenky Voňavé a sladké krásky Na loukách a v řídkých lesích najdeme v dubnu a květnu voňavé jemně citronově žluté sukénky prvosenky vyšší či prvosenky bezzásadové, a také sytě žluté prvosenky jarní. Šlechtěné verze prvosinek jarních s červenými a bordovými okraji nebo různé kultivary prvosenky bezstvolé či prvosenky holé rozšíří škálu barev. Sezónu jedlých prvosenek lze prodloužit s pomocí prvosenky zubaté, která kvete až v květnu a červnu. Všechny tyto prvosenky jsou vhodné do salátů, které barevně oživí a obohatí o sladkastou chuť a vůni. Jsou též velmi vhodné jako ozdoba dezertů, od jednoduchých košíčků až po velké dorty. Omamnou chuť a vůni si zachovají i v čaji, který nám pomůže navodit klidný spánek. Fialky a violky Omamné, skromné i výstřední Všechny fialky a violky jsou jedlé a když využijeme více druhů, můžeme si pěkně natáhnout fialkovou sezónu. Asi nejchutnější a zároveň nejvoňavější jsou fialky vonné, které rozkvétají jako jedny z prvních, podle lokality od března do května. Dalšími fialkami, které u nás běžně najdete, jsou fialka psi, lesní či fialka Rivinova, které kvetou od dubna až do června či července. Fialky se snadno mezi sebou kříží a bylo vyšlechtěno mnoho mezidruhových hybridů. Z nich se nejčastěji na jaře a na podzim v zahradnictvích setkáte s barevnými sirôtkami (Viola x wittrockiana), ty však jsou citlivé na vysoké letní teploty. Vyšší teploty snášejí lépe tzv. minisirôtky, tedy fialky rohaté, a tak vydrží kvést až do června. Pokud vysadíte sirôtky do stínu či polostínu na sever od domu, mohou vám vydržet i přes horké a suché léto. Sezónu fialek až do září či října dokáže prodloužit i domácí žluto-bílá fialka rolní či fialka trojbarevná. Během teplého babího léta často znovu vykvete i fialka vonná. Receptů s fialkami je spousta; u voňavých druhů (f. vonná a f. podivuhodná) můžeme jejich vůni uchovat i v sirupu nebo macerací v octě či alkoholu. V slaných jídlech se uplatní jako efektní a chutná dekorace, nejčastěji v salátech, pomazánkách, sýrových roládách či jako ozdoba krémových polévek. Škála sladkých jídel s fialkami a sirôtkami je opravdu široká — od čerstvých a kandovaných ozdob dezertů a nápojů, přes přimíchání do různých krémů a těst až po džemy a želé. Sirôtky a minisirôtky jsou výstřednější verzí skromných fialek a při zdobení jimi stačí použít méně. Mají výraznější osvěžující, lehce kyselkavou chuť a jsou příjemně křupavé. Pokud je přidáme do polévky, mohou ji zahustit podobně jako okra. Můžeme je i vylisovat a ještě čerstvé použít těsně po pečení sušenek na jejich dekoraci. Vylisované kvítky totiž po přitlačení na ještě horké sušenky zvadnou a přilepí se k nim, aniž by výrazně ztratily barvu. Nebo je můžeme uvěznit v ledových kostkách, kterými v létě osvěžíme nápoje.

Štěpujeme na zahradě, v sadu i v poli Jaro je vhodná doba, abychom rozmnožili ty ovocné stromy, které nám nejvíce chutnají, zachránili odrůdu ze starého torza v opuštěném sadu nebo při vycházce zušlechtili plánku v poli. Jak postupovat, aby naše snažení mělo úspěch, si řekneme v následujících řádcích. Jak vybrat správný způsob štěpování Štěpování je velmi zásadní zásah do života každého stromu, proto se ho snažíme provádět co nejšetrněji, každému stromu na míru. Obecně je nejlepší přestěpovat mladé stromy, ještě nerozvětvené výhony či základy korunek. Samozřejmě je možné citlivě přestěpovat i starší stromy, vyžaduje to však pokročilejší zahradnické dovednosti, dostatek roubů i několik let péče na následné vyvedení, než je štěp samostatný. Vyhýbáme se drastickým zákrokům, při nichž se běžně přestěpuje starší strom „na kmen“. I při štěpování a přestěpování platí zásada, že nevytváříme poranění, která strom nedokáže zahojit. U jabloní neděláme rány o průměru nad 10 cm, u peckovin by velikost rány neměla přesáhnout 5 cm. Samotný způsob štěpování volíme zejména podle poměru tloušťky podpníku a roubu a také podle přítomnosti či nepřítomnosti mízy v době našeho štěpování. Kdy štěpovat Načasování štěpování a pořadí roubovaných druhů mnohému štěpaři dělá starosti. Staré přísloví říká, že štěpovat začínáme venku tehdy, když je štěpař schopen držet nůž, aniž by mu mrzly prsty. V našich končinách tento termín většinou připadá na konec února, kdy už můžeme kopulovat třešně, višně, postupně i švestky, meruňky, hrušky, hrušně aromatické, jeřáby i hlošiny; jako poslední si necháváme jabloně, moruše a kaštany na polovinu dubna. Pořadí roubování nám napoví i rouby uskladněné ve sklepě a postupnost jejich rašení. Má-li podpník nateklé pupeny, znamená to, že pletiva jsou aktivní, a můžeme štěpovat. Pozor — v tomto období ještě ne ledajakým způsobem! V časném jarním stádiu používáme metody, které nevyžadují přítomnost mízy. Čím déle s štěpováním otálíme, tím více budeme během léta bojovat s podrostlým podpníkem a následně nám naroste štěp s menším přírůstkem. Broskve a mandle je možné štěpovat i v jarním období, lepších výsledků však dosáhneme při srpnovém očkování. Rouby těchto druhů totiž velmi rychle raší a hůře je udržíme ve stavu vhodném ke štěpování. Také je možné, že po jarním štěpování více trpí pryskyřičným výtokem (gummózou). Nezapomeňme na kvalitní a pořádně nabroušené nářadí, které je nezbytným předpokladem úspěchu. Nářadí na štěpování (A) Štěpařský/očkovací nůž, (B) Ovocnická žabka, (C) Dvousečné nůžky, (D) Štěpařská páska, (E) Velmi jemný brusný kámen, (F) Označovací štítky, (G) Štěpařský vosk, (H) Pouzdro na nůžky Způsoby štěpování mimo proudění mízy Období, kdy pod kůrou stromů proudí míza, je poměrně krátké, proto každý zahradník rád sáhne i po způsobech, které její přítomnost nevyžadují. Výhodou časného štěpování je výborné zrůstání, slabší podrůstání podpníku a silný růst naštěpné části. Spojkování (kopulace) Jedná se o zcela základní způsob štěpování, neboť spojkový řez využíváme i při jiných způsobech — bočním plátkování, štěpování pod kůru, přemosťování a dalších. Při spojkování spojujeme roubek a podpník, jejichž průměry jsou buď stejné, nebo téměř stejné. Spoj provedeme šikmým řezem a následným přiložením obou komponent. Řez vůči pupenům není nutnou podmínkou, i když poupě přímo proti spojovacímu řezu může v mnoha případech zachránit štěp. I proto je dobré toto poupě při vázání obejít. Zcela klíčové pro provedení vynikajícího spojkovacího řezu je natrénování si štěpařského postoje. Ruku s roubkem držíme nehybně přitlačenou na hrudi, přičemž se pohybuje jen ruka držící nůž. Tato ruka je rovněž poměrně zafixovaná, tah provádíme chrbtovým svalstvem. Nadstavbou je spojkování s jazýčkem, tedy anglické spojkování. Tento způsob šetří práci a umožňuje dělení úkolů. Štěpař nemusí roubky hned vázat, případně jeden člověk štěpuje, druhý váže. Práce při použití anglického spojkování je podstatně lehčí a rychlejší. Pokud však štěpuje člověk osamoceně, vystačí si i s obyčejným spojkováním. Voskovat stačí ránu na horní straně roubu. Při spojkování je třeba dbát, aby řezy neměly vypouklé „bříško“, musejí na sebe dokonale přiléhat. Tento způsob je výborně použitelný při štěpování v ruce i při roubování do korunky. Spojkování (A) a anglické spojkování (B) Při vázání pásky dobře utahujeme, pupeny můžeme také obvázat, nevynecháváme je. Místo štěpování obvážeme hustými závity. Úvazy kontrolujeme, včas povolujeme a odstraňujeme, aby se nezarezaly do tloustnoucího stromku. Správné a nesprávné spojkování (A) Správné spojkování – je nutné, aby kambium přiléhalo na kambium alespoň z jedné strany. Není potřeba, aby byl roub vycentrovaný. (B) Nesprávné spojkování – řezné plochy odpařují příliš mnoho vody a vysychají. Taková chyba se nám nestane při použití anglického spojkování. Boční plátkování Tento způsob se používá v případě, kdy je podpník tlustší než roub. Na roubu provedeme šikmý spojkovací řez. Podpník zastřihneme kolmo nůžkami nebo pilkou. Přiměříme si délku spojkovacího řezu na roubu a stejný protějšek uděláme na podpníku. V případě silnějšího průměru podpníku (3–5 cm) použijeme 2 rouby, při ještě silnějším více roubů. Na roubu musí zůstat vyčnívat půlměsíčkový pahýlek, který zajistí zahojení rány na podpníku. Vzniklé rány je třeba důkladně zavoskovat, aby nevysychaly. Metodu lze také provést s použitím jazýčku. Boční plátkování Při štěpování většího počtu podpníků používáme plátkování s jazýčkem, princip i výhoda jsou stejné jako při anglickém spojkování. Pro hojení je nutné, aby nad řeznou ranou podpníka zůstal vyčnívat půlměsíčkový pahýlek roubu (A). Nižší poloha roubu je chybou. Štěpování do rozštěpu Starý způsob štěpování, v minulosti používaný univerzálně. Jeho nezpochybnitelnou výhodou je jednoduchost a dobré ujímání roubů. Výsledek je dobrý zejména na podpnících tenčího průměru, kde se vzniklá rána rychle zahojí. Tímto způsobem lze dobře uplatnit i tenčí rouby. Metoda je dobře použitelná pro jádroviny, u peckovin jen na tenčích podpnících, u silnějších způsobuje rána do rozštěpu pryskyřičný výtok (gummózu). Podpník nejprve zastřihneme kolmo pilkou nebo nůžkami, ránu očištíme žabkou. Uprostřed řezu podpník rozštěpíme do hloubky asi 4 cm. Pokud se rozhodneme tímto způsobem přestěpovat silnější podpníky, je nutné podpník ve vzdálenosti 5–6 cm od řezu stáhnout provázkem, aby se podpník nerozštěpil příliš hluboko. Roub upravíme symetricky ze dvou stran, přičemž pupen zůstane těsně nad bočními řezy. Oba řezy musí dobře přiléhat ke stěnám rozštěpu, proto jsou složitější. Do rozštěpu vkládáme 2 rouby proti sobě. Podobně jako při plátkování je nutné, aby nad úrovní rány podpníka trčely půlměsíčky. Ujistíme se, že podpník vyvíjí na roub největší tlak v místě kambia a také že spojení komponentů je v co největší délce. Všechny rány důkladně zavoskujeme. Štěpování do rozštěpu Základní předpoklad úspěchu při této metodě je umístění obou roubů tak, aby se dotýkaly kambia podpníku. Klín roubu má do rozštěpené mezery zapadnout co nejlépe. Při nesprávném vsazení se rouby vysychají. Při dodržení této zásady se rouby spolehlivě ujímají. (A) jsou nesprávně vsazené rouby – kambium se nekryje, (B) ukazuje správně vsazené rouby, přičemž podpník vyvíjí největší tlak na kambium roubu. Opět je nutné, aby půlměsíčky trčely nad úroveň řezu podpníka. Štěpování v době mízy Tímto způsobem myslíme především metodu pod kůru a všechny její obměny (např. Tittelova metoda). Štěpování pod kůru je obecně méně náročné na techniku řezu, proto s ním většinou začínáme při získávání prvních zkušeností. Vyžaduje však velkou trpělivost a pozorovací talent, protože musíme správně vystihnout dobu proudění mízy. A to se často nedaří. Například třešně můžeme spojkovat už v únoru, ale dostatek mízy pro štěpování pod kůru může nastat až v druhé polovině dubna. Jak zjistíme, že je vhodný termín pro tento způsob? Nad předpokládaným místem štěpování provedeme zkušební zářez do kůry – ta se musí zcela oddělit od dřeva. Pokud se kůra jakkoli trhá a pásky kůry zůstávají přilepené na dřevě, můžeme se snažit, jak chceme, ještě nenastal správný čas. Tímto způsobem přestěpujeme podpníky silnější než roub. Při přestěpování stromů na jinou odrůdu jsou největší přípustné rány na hlavách u jádrových dřevin 10 cm, u peckovin 5 cm. Postup začíná řezem kolmým na podpník a následným uhlazením ostrým nožem. Počet roubů volíme podle tloušťky podpníku. Při podpníku silném méně než 2,5 cm postačí jeden roub. Při průměru do 5 cm stačí 2 rouby proti sobě. U silnějších podpníků používáme 3 a více roubů, aby byl celý obvod řezu rovnoměrně vyživován a rána se zahojila. Kůru nařízneme kolmo na první řez v délce asi 3 cm. Kůru oddělíme od dřeva. Roub zastřihneme spojkovacím řezem a na spodní straně roubu uděláme malý řez proti velkému, aby se kůra na konci roubu při zasouvání pod kůru nevyhrnula. Roub zasuneme pod otevřenou kůru podpníka. Půlměsíčkový pahýlek na roubu zůstane opět nad úrovní řezu podpníka. Vázání při tomto způsobu musí být opravdu těsné, aby kambium vrstev těsně přiléhalo. Také voskování musí být důkladné. Metodou pod kůru můžeme použít kromě přestěpování silnějších podpníků také při přemosťování ran na kmeni způsobených okusem nebo jiným poškozením. Použít můžeme buď rouby příslušného druhu, nebo výhony vyrůstající pod místem poranění. Štěpování pod kůru Jednoduchý způsob štěpování vyžadující přítomnost mízy. Jelikož oddělená kůra na roubu vyvíjí jen minimální tlak, je nutné při tomto způsobu obvazovat velmi těsně. Pro zahojení rány je potřeba, aby půlměsíčkové pahýlky roubu trčely nad úroveň řezu podpníka (A). Co je základem úspěchu štěpování? Aby se roub ujmul, musí dojít ke zrůstání, tedy vyplnění všech mezer mezi podpníkem a roubem hojivým pletivem – kalusem. Předpokladem zrůstání je co nejvyšší míra překrytí vrstvy kambia na podpníku s vrstvou kambia na roubu. Tyto vrstvy se téměř dokonale kryjí při spojkování, naopak při štěpování pod kůru se kryjí minimálně. Tento problém nižšího překrytí kambiálních vrstev při štěpování pod kůru se snaží řešit např. Tittelův způsob štěpování pod kůru. Kambium – vrstva dělivého pletiva, která produkuje buňky dřeva na své vnitřní straně a buňky lýka na vnější straně, zabezpečuje tloustnutí kmene a větví dřevin, hojení ran a také zrůstání roubu s podpníkem při štěpování. Proč se mi jarní štěpování nepovedlo? Nejčastější příčinou neúspěchu není ani tak nekvalita řezu, spíše se pod nezdar podepíše výběr nesprávného způsobu štěpování – např. štěpování pod kůru v době, kdy není přítomna míza. Tento neúspěch je velmi častý u třešní, které přes brzké rašení nastupují do plné mízy relativně pozdě, často až ve druhé polovině dubna. Nezanedbatelnou roli mohou sehrát i špatně uskladněné rouby: buď předčasně vyrašené, nebo naopak vysušené. Proč roub jen vykvetl? Pokud nám vykvete roub při štěpování jabloní a hrušní, nic se neděje. Tyto druhy obsahují smíšené pupeny – stačí květy vyštipnout a následně nám krásně vyroste letorost. Jiná situace nastává u peckovin, kde se na bočních pupenech jednoročního dřeva mohou vyskytovat pouze květová poupata (zejména u třešní a višní, ale princip platí pro všechny peckoviny, výjimky samozřejmě existují). Chceme-li zachránit starou višeň, může se stát, že nám roky rouby jen vykvetou. V pověstech zahrádkářů se občas setkáme s téměř mýtickými příběhy o nemožnosti zaštěpování konkrétního stromu. Přitom recept na úspěch je jednoduchý – na roubu peckovin (např. višní a třešní) nesmí být pouze boční pupeny, ale měl by obsahovat i pupen vrcholový. Pokud nasekáme tenké rouby ze starých stromů, tato zásada se může stát klíčovou. Při odběru roubů z mladých stromů je zakládání květů v bočních poupatech méně pravděpodobné. Štěpováním to nekončí Pokud jsme zaštěpovali hruškovou plánku v přírodě nebo očkovali broskvoní semenáček na zahradě a nemusíme ho přesazovat, máme bezesporu výhodu bujného růstu a rychlého vývoje mladého stromu. I tak se však musíme během roku ke stromu začátkem léta vrátit, abychom uvolnili a sundali úvaz. Po několik následujících let zase na jaře provádíme řez. Tři až čtyři roky po štěpování by už štěp vysazený na trvalém místě měl být dostatečně vyvinutý (nutno podotknout, že ne vždy), aby pár let vydržel i bez naší intenzivní péče. Nejdéle péče vyžadují stromy přestěpované „na hlavu“, tedy většinou způsoby, kde bylo použitých 2 a více roubů (do rozštěpu, pod kůru, boční plátkování). Při následné výchově štěpu dochází k zkracování výhonů, opakovanému čistění podpníku, odstraňování konkurenčních výhonů a snižování počtu původních roubů na hlavě. Počáteční vyšší počet roubů má za cíl zabezpečit dostatečné vyživení a růst kalusu po celém obvodu rány. Pokud je vše v pořádku, rána se v průběhu 2–4 let úplně zahojí novým kalusem. Štěpování ze stromu na strom Výborný způsob štěpování nejen pro lenivé zahradníky ☺. Při tomto způsobu odpadá pracné ukládání roubů do sklepa a opakovaná kontrola jejich stavu. Je výborně použitelný, pokud rouby nepotřebujeme daleko a dlouho přesouvat – např. mezi sousedními zahradami. Čím více jsou rouby narašené, tím dříve je třeba je zaštěpit. Pokud z pupenů vyraší lístky, je lepší už ukončit štěpování a kochat se krásou jarní přírody. Stále však můžeme zajít do sklepa a pokračovat ve štěpování roubami uskladněnými ☺. Hurá do štěpování!

Vánoce za námi, nový rok před námi. Věříme, že během Vánoc Vám příjemnou společnost dělala i jablíčka a budou Vám ji dělat i během nového roku. Dnes si představíme tři odrůdy, které jako by vypadly z vánočních pohádek. A zároveň si na nich můžete pochutnat i v lednu. A co potřebují dobré vánoční pohádky? Hvězdné obsazení Určitě jste už slyšeli o zvyku na Štědrý den jablka napříč překrojit a podívat se, zda na řezu jádřinec se semínky vytvoří krásnou HVĚZDU a tedy přinese zdraví a štěstí jejímu majiteli či celé rodině, nebo vytvoří spíše kříž, či je červavé, což mělo značit neštěstí či nemoc. Možná i vy tento zvyk udržujete. Nuže, s jablkem API HVIEZDOVITÉ po překrojení dostanete hvězdy hned dvě, jednu tvořenou jádřincem a další, která ji kopíruje pěticípým tvarem plodu. A po překrojení nezhnědne, zůstane hezky světle žlutá. Zažít v prosinci pohled na strom obsypaný hvězdičkami, i když mrzne a sněží, je také silný zážitek - takový malý vánoční zázrak. A když plody oberete ještě před mrazem, můžete jimi originálně ozdobit vánoční stromek. Hvězdovitý tvar menších zploštělých plodů, jejich pozdní dozrávání, tužší slupka, tvrdá, křupavá, šťavnatá, sladkokyselá dužina a výdrž na stromě hluboko do zimy jsou typickými znaky této odrůdy, jejíž původ sice není přesně znám, ale sahá jistě hluboko do minulosti. Jménem Api se označuje skupina odrůd jabloní, které lze vysledovat až do římské doby, kdy je zřejmě jistý Appius Claudius přivezl z Peloponésu a prý je zaštěpil na dulu. O výběru právě této podnože sice můžeme silně pochybovat, protože má s jabloněmi špatnou afinitu, ale není pochyb, že nejstarší písemný záznam o této odrůdě máme z 17. století od švýcarského pomologa Johanna Bauhina, který o ní hovořil jako o „pomum pentagonum“. Nejstarší německé pomologie zase tvrdí, že Api se nejvíce pěstovaly v alpských oblastech Tyrolska, ve Švýcarsku a jižním Německu.  To něco vypovídá o jejich mrazuvzdornosti, zejména dřeva. Květy rozkvétají středně brzy až pozdě a také obvykle netrpí mrazy. Kvůli pozdnímu času zrání a vyšší náchylnosti k padlí jsou vhodné zejména do středně teplých oblastí, ale i do chráněných vyšších poloh.     Zřejmě nikdy nebyly příliš rozšířené, protože plody jsou menší a chuťově méně výrazné, ale jako velmi dekorativní jablka je pravděpodobně pěstovali zahrádkáři pro potěšení či jako vánoční ozdobu. Jejich plody nejen dozrívají pozdě - a na tu příjemně osvěžující chuť je opravdu třeba si počkat - ale i velmi dlouho vydrží, při dobrém skladování někdy až do sklizně prvních letních jablek. To je zároveň s unikátním tvarem a vysokou plodností jejich největší přednost. Velmi vhodné jsou i na zpracování na mošt a cider. Stromy rostou bujně a do plodnosti vstupují středně brzy, ta je sice vysoká, ale spíše střídavá. Zřejmě minimálně dvakrát byla tato odrůda šťastně zachráněna před vymřením. Pomolog Poiteau prý znal tuto raritu jen z vyprávění; až v roce 1830 objevil čerstvě pokácený strom a zachránil z něj několik roubů. O 150 let později se zdálo, že tato odrůda opět vymizela, když na ni náhodou ve Švýcarsku narazila paní, které se zdálo podivné, že je uprostřed zimy nějaká jabloň obsypaná drobnými hvězdičkami, a obrátila se na švýcarský Spolek pro zachování starých odrůd. A tak se nám zachovala dodnes a o její uchování pro další generace se můžete postarat i vy.  Ne všechno zlato, co se třpytí v listí, ale… Další dvě odrůdy jako by vystoupily z pohádky Byl jednou jeden král...  A opravdu, byl jednou jeden král... nebo to byla královna? Nuže, v Anglii to byl král, King of the Pippins, zatímco ve Francii královna, Reine des reinettes. A v Německu zas Wintergoldparmäne, tedy PARMÉNA ZLATÁ ZIMNÁ, jméno, které nakonec převládlo i u nás, ačkoli se často nazývá i Zlatá reneta. Reneta svou typickou, kořenitou, aromatickou, sladkokyselou, vynikající renetovitou chutí... doslova královnička z francouzského la reinette. A zlatá? Nuže, její barva je zlatožlutá až oranžová s červenými proužky a září do dálky.  Zatímco původ slova reneta je zahalen královským hermelínem, původ slova parména je již zahalen rouškou tajemství. Podařilo se nám najít čtyři vysvětlení tohoto slova používaného pro několik odrůd, například pro u nás známou Adamsovu, Letní, Šarlátovou, Strauwaldovu či Worcesterskou parménu, ale celkem je ve světě parmén více než 50. Je možné, že pochází ze středověkého latinského „pyrus magnus“, tedy „velká hruška“, označujícího jablka s hruškovitým, prodlouženým tvarem, to by ale moc na tuto parménu nesedělo. Spíše dává smysl tvrzení, že parména označovala jablka s hruškovou příchutí. Jiné zdroje tvrdí, že slovo „pearmain“ se původně používalo pro určitý typ hrušek a poprvé pro jabloně bylo použito až v 16. století. Prý pochází ze starofrancouzského „pearmain“ a nakonec z latinského „parmensia“, tedy „z Parmy“, tedy tohoto italského města. Další verzí je původ ze střední angličtiny slova „parmain“ či „permain“, odvozeného z francouzského „parmaindre“, tedy „vydržet“, které odkazovalo na dlouhou trvanlivost některých parmén. Ať už je to s pojmenováním parména jakkoli, pravda je, že označuje jedny z nejchutnějších odrůd, mezi které tato PARMÉNA ZLATÁ ZIMNÁ rozhodně patří. Horší je to už s její náročností na umístění a péči. Je to odrůda rychlého vývoje, takže sice v mládí v školce rychle roste a vytváří krásné rovné kmeny, ale rychle také vstupuje do plodnosti a rychle plodí hodně. Má tedy i zvyk rychle se vyčerpat a buď brzy po vysazení na trvalé místo začít chřadnout nebo i později během života brzy chřadnout a usychat.  Proto jí musíme pomáhat jednak zajištěním dostatečné výživy půdy ale i dostatečným řezem výchovným, udržovacím a v pozdějším věku i opakovaně omlazovacím, kterým jí můžeme podstatně prodloužit život a plodnost.  Volíme ji do lokalit s dostatečně hlubokou, výživnou a přiměřeně vlhkou půdou, ani příliš suchou (kde má malé, opadávající plody), ani příliš mokrou (kde trpí rakovinou). Ocení nejvíce středně teplé oblasti, spíše otevřené polohy, kde tolik netrpí padlím či vlnatkou krvavou a jinými mšicemi, ale ani strupovitostí, která ji ohrožuje v uzavřených lokalitách s vysokou vlhkostí vzduchu. Sůl nad zlato? Poslední odrůda je jedna ze dvou slovenských, které svým rozšířením přesáhly hranice krajů a dokonce i státu (druhou je Hontianska končiarka, o ní jindy). Je to SOLIVARSKÉ UŠĽACHTILÉ pocházející pravděpodobně z obce Solivar, která je dnes už součástí Prešova. A je tedy SŮL NAD ZLATO? Tedy Solivarské ušlechtilé nad Parménou zlatou zimní?  Kdybychom soudili podle míry rozšíření po světě, tak těžko, ale rozhodně má i své přednosti. Plody Solivarského ušľachtilého jsou obvykle podstatně větší než u Parmény zlaté zimní, šťavnatější a podobně křupavé. Chuťově jsou sice mnohem méně zajímavé, jen sladkokyselé bez výrazné vůně či kořenitosti, ale na vzduchu po překrojení téměř nezhnědnou a i díky mastné slupce nevadnou a vydrží také přibližně do března.  A navíc stromy jsou mnohem méně náročné na kvalitu půdy a polohu, snesou i vyšší a chladnější lokality, i když vzhledem k silnější náchylnosti ke strupovitosti se také je třeba vyhnout uzavřeným polohám. Sice vstupují do plodnosti později, ale zase jsou dlouhověké než PARMÉNA ZLATÁ ZIMNÁ a jsou méně náročné na řez.  Tak co, vybrali jste si už tu svou pohádkovou jabloň?

Únor - měsíc, kdy se příroda tajemně probouzí a budí nás ze spánku lhostejnosti Únor v sobě skrývá obrovskou radost. Nenápadnou, nepostřehnutelnou, ale silnou jako podzemní řeka. Že všechno ještě spí? Jak by mohlo! Slunce se přece zvedá ze své dočasně snížené dráhy a jeho paprsky přestávají být zubaté. Míza už naplno kypí a běda každému, kdo v prosinci a lednu nenasbíral roubky. Poupata bobtnají a nafukují se jako takové balónky.    A najednou to přijde. První rozvitý pupen. Velký třesk tak tichý a přece tak podmanivý, že mu od jihu až po nejsevernější kout nic neodolá. Probuzení každým pupenem propuká stále víc a víc. Jako první zimní poslové jara jsou nejdřív drobné a později už veselo ve větru se houpající náušnice – jehnědy lísky. Následují je nejprve nesmělé, ale brzy už životem bzučící vrby jívy. Když však svahy pozlátí květy dřínů a zanedlouho na okraji vinice narůžověle zbělají mandloně, už nemůže být pochyb, že spánek pominul. A když únor předá březen, třešně svým načervenalým nádechem rozvitých pupenů prozradí, že s jejich roubováním nemůžeme otálet ani o den více.    Tam, kde včera byl ještě malý, zcela nepostřehnutelný pupen, jen hrbolek na kůře, je dnes tu lístek, tam květ, jinde už celý zelený letorost a všude nový život! V obrovských poupatech jeřábů jsou doslova poskládány celé větve. Jakmile odpadnou jemné šupinky, které byly střechou během zimy, vyskočí ven letorost jako šaty Popelky a vy se jen divíte, jak se tam mohl vejít.  Když v pozdním létě očkujeme spící očka a štěpíme spící roubky a o pár měsíců později setíme semínka nebo vysazujeme stromky, stále znovu je zkoušena naše víra i naděje. Bude mít naše práce šťastné jarní pokračování? Je ono malé a nepatrné dostatečně silné na to, aby se na jaře probudilo a vzchopilo? Vyklíčí či nevyklíčí? Jaro se však začíná dít a my chodíme samou radostí po čtyřech. Přesvědčujeme se, že všechno je v pořádku, že příroda nezapomněla, co má dělat, a že jsme svou část práce odvedli dobře. Klíčící lístky jabloní, hrušní a třešní se objeví tam, kde jsme jejich semínka na podzim uložili odpočívat. Nebo spíš jinak: my jsme je uložili do půdy, aby mohli odpočívat oni, zatímco my odpočívali. Oni potichu a nenápadně, ale zato poctivě pracovali během celé zimy, aby se najednou v jediném okamžiku prodrali ze země na světlo. Mirabelky, mandle, meruňky a broskve svou mohutnou životní silou zvedají půdu, vytvářejí hrbolky, ba přímo slyšíme, jak rostou. V zdánlivě spících očkách, která jsme tak nesměle vnášeli do kůry během léta, se nejprve objeví tečka. Červená či oranžovohnědá. Nebo úplně světlá. Šupinky odpadnou, pozdraví nás první nesmělé lístky, odskočíme si jen na kávu nebo na kus řeči se sousedem a po návratu nám mává statný letorost budoucího stromu.   Toto probouzení probouzí i nás ze spánku lhostejnosti a shonu. Jako by volalo: Zastav se! Poslouchej! Čichni! Buď pozorný! Chvíli nepracuj! Chvíli nemysli! Alespoň chvíli žasni! V době probouzení není vhodné trávit za zdmi domu, bytu a kanceláře ani kapku více času, než je nezbytné. Tolik ohromných maličkostí lze na jaře propásnout. I kdybyste do konce roku nic jiného neprošvihli, pokud nestihnete jarní probouzení, ochudili jste se o nezměrné množství úžasu. A to už nedoženete. Hojnost úžasu nad veškerou krásou přeje Tým Domov stromů.  

Začátek roku jako nový začátek pestrého ovocného sadu Ještě nedávno jste dokončili výsadbu stromů a už vás svědí ruce, ale nevíte, do jaké práce se pustit? Neváhejte ani chvíli, protože zanedbání v tomto období jindy v roce nedoženete ani cvalem. Leden pilně využívejte na mravenčí práci kolem přípravy sazenic do sadu pro další roky. Klíč je jednoduchý: potřebujete kvalitní podpníky a zároveň rouby známých odrůd. Ve správný čas je necháte srostnout spolu – spojíte divou, houževnatou část s tou ušlechtilou a citlivější. Obě tyto součásti si připravujte v hlubokém zimním měsíci lednu. Zdá se to jako paradox, ale právě v těch měsících, když celá krajina spí, má ovocnář plné ruce práce. Den je krátký a rád by toho mnoho stihl. Ošetřuje staré sady, ostří si nářadí, hledá kvalitní rouby na další množení a po večerech louská semínka budoucích dlouhověkých stromů. Ovocné stromy skryté v semenech Základem úspěchu v tomto období je právě příprava osiva pro budoucí podpníky. Překrajujete jablíčka a vybíráte semena, mačkáte mírně shnilé plody hrušek planěk, které vám ještě zůstaly od podzimu, vzpomínáte, kde jste nechali pecky z léta. Aby bylo zřejmé – s touto prací je třeba začít už mnohem dříve – během léta a v brzkém podzimu, kdy vyberete zdravé a bujné stromy, které se stanou rodiči budoucího potomstva.   Proč semena nevyklíčí v zimě Přípravou semen v tomto čase můžete dohnat ještě mnoho toho, co jste zanedbali na podzim. Neobejdete se však bez stratifikace (z lat. stratum – vrstva). Tímto vrstvením semen do vlhkého substrátu přejdete jejich přirozený klid, který brání vyklíčení uprostřed zimy. Tím substrátem může být písek, piliny nebo dokonce vlhký mech. Optimální teplota se pohybuje mezi 0–6 °C, vlhkost substrátu by měla být 70–80 %. Důležité je naplánovat dobu stratifikace tak, aby semena začala klíčit až na jaře, když už nehrozí jarní mrazíky. Tedy nejdříve ve druhé polovině až ke konci dubna. Jabloně a hrušky stačí stratifikovat 3 měsíce, většina peckovin vyžaduje až 4 měsíce. Jabloně mohou vyklíčit i bez stratifikace. Semena je před jarním výsevem třeba namočit a následně propláchnout čistou vodou. Tím se odbourají látky bránící vyklíčení. Pokud semena začnou předčasně klíčit, je třeba je buď rychle vysít, nebo zpomalit klíčení prudkým snížením teploty (na 0–1 °C). Silně naklíčeným semenům se lámou klíčky a tak přicházíte o cenné a pracně získané osivo. Jarní výsev Semená následně vysévejte na jaře do řádku během dubna, když je půda ještě vlhká. Vyplatí se sít co nejřidčeji (semena optimálně 5 cm od sebe) – k tomuto účelu můžete použít plech zahnutý do špičky. Při příliš hustém výsevu se semenáčky slabě vyvíjejí, hynou a prospívají jen ty nejsilnější. Řídkým výsevem si ušetříte mnoho osiva, které by jinak vyšlo nazmar.   Podzimní výsev má přednost Po tom, co jsme zmínili vše potřebné o zimní přípravě osiva a stratifikaci, připomínáme, že tento náročný a zdlouhavý proces můžete zcela vynechat, pokud semena vložíme do půdy už na podzim. Semena tak přirozeně překonají zimní klid a na jaře začnou klíčit. V případě, že nám nehrozí přílišné škody hlodavci, není třeba výsev semen zdržovat – po promíchání s pískem semena vysévejte už na podzim a přikryjte kompostem. Písek případným nežádoucím návštěvníkům škrábe pod zuby. Kompost zase zabrání vytvoření tvrdé povrchové krusty půdy, přes kterou by se semena těžko prosazovala. Ušetřená práce za to stojí.   Pokud nemáte žádné podpníky připravené z předchozího roku a rádi byste už letos roubovali své očky, můžete si je zakoupit v naší ovocné školce. Máme v nabídce široký výběr podpníků pro různé druhy vhodné pro vypěstování mohutných dlouhověkých stromů i stromků do malých zahrad. Můžete také hledat semenáčky planěk v zarůstajících křovinách, kde je na jaře zaštěpíte. Dobře uskladněné rouby – základ úspěchu! Leden je také ideálním měsícem pro odebírání roubů pro další množení. Stromy jsou ještě stále v hlubokém spánku. Vhodný čas je vlhko během oblevy, naopak neřežte během silných mrazů. Ty totiž vysušují dřevo. Klíč pro výběr odrůd je jednoduchý: množte odrůdy, které vám nejvíce chutnají a kterým se dobře daří v podmínkách prostředí, kde budete pěstovat. Upřednostňujeme i odrůdy, jejichž nositeli jsou staré stromy v našem okolí. Můžeme tak výrazně přispět k záchraně dávno zapomenutých ovocných pokladů.   Pokud nemáte vlastní zdroj roubů nebo chcete obohatit svou sbírku odrůd o něco zajímavého, můžete navštívit některou z burz roubů, které se ve vašem blízkém či vzdálenějším okolí konají. Například koncem února 2025 se uskuteční tři burzy roubů s materiálem i z naší školky či z Genofondového sadu Súš na třech místech: přímo v Moravském Lieskovém, ve Zvolenu a v Košicích.   Co ale přesně stříhat, pokud máte vlastní zdroj? Roub je neboli jednoletý výhonek, mladé jednoleté dřevo, které narástlo během uplynulého vegetačního období. Najdete ho zejména v obvodových, dobře osvětlených částech koruny. Dřevo musí být pevné, vyzrálé, s dobře vyvinutými pupeny. Jednoleté výhony zevnitř koruny nepoužívejte – výhony kvůli nedostatku světla většinou nevyzrají. Některé staré stromy jsou natolik vysílené úrodami a věkem, že mladé dřevo v celém obvodu koruny nenajdete. V takovém případě strom citlivě prořežte a v dalším roce si budete moci vybírat z dostatku mladého dřeva.   Aby větvičky zůstaly životaschopné, nesmí vyschnout ani předčasně vyrašit. Uložte je tedy do tmavého, dobře izolovaného sklepa či vodovodní šachty. Teplota by se měla pohybovat od 0 °C do 5 °C, nejlépe je zastrčit rouby do vlhkého písku. Dobré místo je i bramborová komora. Pokud takové možnosti nemáte, zabalené roubíky můžete uchovat i v lednici – zabalte je do vlhkých novin či kuchyňské utěrky a do igelitového sáčku a pravidelně kontrolujte, zda neplesnivějí. Před samotným štěpováním roubíky namočte na pár hodin do vody, aby doplnily ztracené zásoby vody. S roubováním nemusíte čekat až do jara. Už během zimních měsíců můžete v pohodlí sklepa roubovat v ruce. Ušetříte si tak mnoho práce v jarním období, kdy sadník neví, čeho se dřív chytit.