Probuzení

Únor - měsíc, kdy se příroda tajemně probouzí a budí nás ze spánku lhostejnosti

Únor v sobě skrývá obrovskou radost. Nenápadnou, nepostřehnutelnou, ale silnou jako podzemní řeka. Že všechno ještě spí? Jak by mohlo! Slunce se přece zvedá ze své dočasně snížené dráhy a jeho paprsky přestávají být zubaté. Míza už naplno kypí a běda každému, kdo v prosinci a lednu nenasbíral roubky. Poupata bobtnají a nafukují se jako takové balónky. 

A najednou to přijde. První rozvitý pupen. Velký třesk tak tichý a přece tak podmanivý, že mu od jihu až po nejsevernější kout nic neodolá. Probuzení každým pupenem propuká stále víc a víc. Jako první zimní poslové jara jsou nejdřív drobné a později už veselo ve větru se houpající náušnice – jehnědy lísky. Následují je nejprve nesmělé, ale brzy už životem bzučící vrby jívy. Když však svahy pozlátí květy dřínů a zanedlouho na okraji vinice narůžověle zbělají mandloně, už nemůže být pochyb, že spánek pominul. A když únor předá březen, třešně svým načervenalým nádechem rozvitých pupenů prozradí, že s jejich roubováním nemůžeme otálet ani o den více. 

Tam, kde včera byl ještě malý, zcela nepostřehnutelný pupen, jen hrbolek na kůře, je dnes tu lístek, tam květ, jinde už celý zelený letorost a všude nový život! V obrovských poupatech jeřábů jsou doslova poskládány celé větve. Jakmile odpadnou jemné šupinky, které byly střechou během zimy, vyskočí ven letorost jako šaty Popelky a vy se jen divíte, jak se tam mohl vejít. 

Když v pozdním létě očkujeme spící očka a štěpíme spící roubky a o pár měsíců později setíme semínka nebo vysazujeme stromky, stále znovu je zkoušena naše víra i naděje. Bude mít naše práce šťastné jarní pokračování? Je ono malé a nepatrné dostatečně silné na to, aby se na jaře probudilo a vzchopilo? Vyklíčí či nevyklíčí?

Jaro se však začíná dít a my chodíme samou radostí po čtyřech. Přesvědčujeme se, že všechno je v pořádku, že příroda nezapomněla, co má dělat, a že jsme svou část práce odvedli dobře.

Klíčící lístky jabloní, hrušní a třešní se objeví tam, kde jsme jejich semínka na podzim uložili odpočívat. Nebo spíš jinak: my jsme je uložili do půdy, aby mohli odpočívat oni, zatímco my odpočívali. Oni potichu a nenápadně, ale zato poctivě pracovali během celé zimy, aby se najednou v jediném okamžiku prodrali ze země na světlo. Mirabelky, mandle, meruňky a broskve svou mohutnou životní silou zvedají půdu, vytvářejí hrbolky, ba přímo slyšíme, jak rostou. V zdánlivě spících očkách, která jsme tak nesměle vnášeli do kůry během léta, se nejprve objeví tečka. Červená či oranžovohnědá. Nebo úplně světlá. Šupinky odpadnou, pozdraví nás první nesmělé lístky, odskočíme si jen na kávu nebo na kus řeči se sousedem a po návratu nám mává statný letorost budoucího stromu.

Toto probouzení probouzí i nás ze spánku lhostejnosti a shonu. Jako by volalo: Zastav se! Poslouchej! Čichni! Buď pozorný! Chvíli nepracuj! Chvíli nemysli! Alespoň chvíli žasni!

V době probouzení není vhodné trávit za zdmi domu, bytu a kanceláře ani kapku více času, než je nezbytné. Tolik ohromných maličkostí lze na jaře propásnout. I kdybyste do konce roku nic jiného neprošvihli, pokud nestihnete jarní probouzení, ochudili jste se o nezměrné množství úžasu. A to už nedoženete.

Hojnost úžasu nad veškerou krásou přeje Tým Domov stromů.