Napodobňujme starostlivosť lesa

Podzimní či jarní výsadbu stromů máme už úspěšně za sebou a jemné vlásečnice kořínků prorůstají dnem i nocí hlouběji do půdy za tiché přítomnosti rozmanitého půdního života. Mladé svěží výhony se vytahují ke slunci a šťavnaté lístky sbírají hojnost slunečních paprsků. Mohlo by se zdát, že vysazené stromky můžeme opustit a ponechat sobě napospas a ony nám vyrostou v mohutné a dlouhověké stromy. Vždyť přece i les roste sám od sebe a nikdo se o něj příliš neohlíží, tak proč by to nemohlo jít i s mladými ovocnými štěpy? Stromy v lese se vysemeňují samy a když jim to dovolíme, většinou rostou od semínka na jednom místě po celý život – bez přesazování. 

 

 

Jenže ovocný strom či jiný strom ze školky dříve, než zapustí své kořeny na konečném stanovišti, je několikrát přesazován . A každé přesazení znamená ztrátu kořínků a stres. Ať jsme jakkoli opatrní, kořínky vždy porušíme, ty nejjemnější vlásečnice ani při úmorné snaze nevykopeme celé a tak musí po oslabení znovu regenerovat. Ať se nám to líbí nebo ne, čas přesazování je nejvýraznějším zásahem a stresem v životě stromu. Co tedy dělat, aby byl stres co nejmenší a ujímavost stromků co nejvyšší? 

 

 

  

 

Předpokládejme, že výsadba proběhla v naprostém pořádku – důkladně jsme vysadili kvalitní stromek na semenné podnoži, do výsadbové jámy přidali biouhel, stromek přivázali silným úvazkem k pevnému kůlu, kmínek ochránili před ohryzem pletivem a nezapomněli jsme ani na hluboký řez po výsadbě. Jak se ale o vzmáhající se štep starat v následujících letech? 

Jednou ze základních podmínek úspěchu je nenechat výsadbovou mísu, tedy kruh kolem stromu o průměru asi 1,5 až 2 m, zarůst vytrvalými travinami. Zatímco stav bez podrostové vegetace je při pěstování stromků na slabě rostoucích podnožích a ovocných keřů celoživotní nutností, při péči o dlouhověké ovocné stromy na semenných podnožích postačí na několik let v mládí, většinou 5 až 10 – v závislosti na vláhových podmínkách. Čím v sušším regionu stromek vysadíme, tím déle zatravnění oddalujeme. Půdu kolem stromku kypříme, aby nezarostla kompaktním drnem. Ten totiž vytváří reálnou konkurenci a potlačuje růst mladého stromku, který ještě nemá kořínky rozrostlé a zesílené. Znakem dobrého ujmutí je bujný růst svěžích výhonů. Už v prvním roce by měly dosáhnout délky 0,5 m až 1 m. 

 

 

 

Aby nám však motyka docela nepřirostla k rukám, zvolme místo neustálého okopávání raději nastýlání půdy pomalu se rozkládajícím organickým materiálem. Napodobujeme tak podmínky lesa, kde mladé stromky odrůstají pod peřinkou lesní hrabanky, každoročně zásobované novým přísunem materiálu v podobě opadaného listí. V rozvážně tikajícím geologickém čase se nám právě díky hromadění odumřelých rostlinných zbytků vytvořily silné vrstvy humusem bohatě zásobených půd. Proto je neustálý přísun organické hmoty na obdělávanou půdu základním předpokladem udržení a zvyšování půdní úrodnosti.

 

 

 

Půdu nastýláme hned po výsadbě nebo nejpozději na jaře, dříve než prostor prorostou kořínky pýru a trvalých trav. Nejprve kruh kolem stromku důkladně prokypříme. Pokud je stromek vysazen ve svahu, vytvoříme jakousi malou teras-ku. Drny drnu využijeme na vytvoření mírně šikmé spodní hrany. Díky lokálnímu srovnání terénu zachytíme při větší srážce vodu, která by jinak ze svahu rychle odtekla. Na prokypřenou půdu rovnoměrně navrstvíme kompost nebo hnůj. Nejlepší je takový, jaký máme právě k dispozici – kravský, koňský, ovčí či králičí. Vyvarujme se snad jen přímého použití kuřinců a připravme si z nich raději ředěné zálivky. Dbáme, abychom hnůj nepřihnuli až přímo ke kmínku stromku. Na vrstvu výživné hmoty pak navršíme vrstvu bohatou na uhlík: listí, seno, slámu, zavadlou posekanou trávu či dřevní štěpku, která zůstala z větví po zimním řezu. Takto navršený talíř organické hmoty brání prorůstání plevelů, pomalým rozkladem postupně uvolňuje živiny, obohacuje půdní život a vytváří kvalitní humus. Pokud tráva začíná vrstvou prorůstat, je dobré kupu odhrnout, prostor okopat a znovu nastlat v původně silné vrstvě. Proti prorůstání plevele nám pomůže i kokosový koláč, který umístíme kolem kmínku buď místo mulče, nebo na mulč (vydrží déle), případně mezi mulč a hnojivo.  

 

 

 

 

V případě, že máme na pozemku zvýšený výskyt hlodavců, volíme raději pravidelnou okopávku motykou před dlouhodobým mulčováním a snažíme se přilákat přirozené predátory. Máme-li sad v otevřené krajině, přilákejme plazy a dravé ptáky. Užovkám nachystejme tlející hromadu starého sena nebo hnoje, hromadu kamení na vyhřívání slepýšů a ještěrek a dravým ptákům zhotovme bidlo, na které usednou. Postačí dlouhý dřevěný kůl zasazený pevně do země. Podstatné je, aby mírně vyčníval nad okolní mladou vegetaci. V blízkosti sídel nám pomohou i kočky.

 

 

 

 

Podobně nastýláme i ovocné keře a drobné ovoce – rybízy, angrešty, josty, aronie, zimolezy, maliny i ostružiny. I starší keře se nám odvděčí za mělké okopání a nastýlání. Pokud se slepičky ve výběhu často těšily z hrabání ve stínu rybízů, zkontrolujte, zda neobnažily svrchní kořínky a krčky keříků. V takovém případě keře slabě a málo odnožují a je dobré je znovu přihrnout půdou, za což nám v kombinaci s řezem v dalším roce dají množství silných zmlazujících výhonů. Na mladém dřevě se pak dočkáme kvalitnější úrody a předejdeme zestárnutí keřů.

 

 

 

Podrůstající podnož

Životní síla kypí odevšad. Na letošních štěpech nalité pupeny rozevírají své mladé lístky vstříc slunci. Když se podíváme blíže, zjistíme, že zároveň s nimi se probouzejí i spící očka podnože. Vylamujeme je dříve, než by stihla přerůst stále ještě choulostivý štep, a případně už přerostlé výhony zkracujeme. Podrůstající podnož se může objevovat dlouhodobě například u slivoní a meruněk zaštěpovaných na myrobalán – zde je třeba ji odstraňovat pravidelně.