Průvodce druhy

Černý rybíz poznáte i ve tmě – stačí promnout pupen. A když ho už stříháte za účelem zmlazení, řízky zbytečně nevyhazujte: zakořeňování je překvapivě jednoduché a pupeny mají extra využití.

Jak se začal příběh Zelené ringloty? Příběhy i stromy si žijí vlastním životem. Můžete se snažit zachytit je co nejvěrněji či vypěstovat co nejpravidelněji, ony si vyberou směr, kterým nejvíc proudí míza. A tak se někdy stane, že příběhy nějaké odrůdy existují dva či víc, zejména pokud jde o velmi starou odrůdu. A tou Zelená ringlota bezpochyby je. Její kořeny sahají hluboko, minimálně do 16. století a asi i hlouběji, ale tam se ztrácejí ve spleti podhoubí. Ten prozaičtější příběh vypráví o botanikovi Pierrovi Belonovi, který si prý v r. 1549 přivezl Zelenou ringlotu ze svých cest po Blízkém východě. Už dlouho po smrti francouzské královny Claude, po které je pojmenována Reine-Claude (reine je královna). Odkud přesně ji Belon přivezl a kde a jak spatřila světlo orientálního světa, se z této verze nedozvíme. Ringlota jako dar od sultána Druhý příběh je také skoupý na konkrétní lokalitu původu, ale víc naznačuje kvalitu ringloty – samotné královně Claude ji prý neposlal nikdo jiný než sám Süleyman I. Nádherný, sultán Osmanské říše. A panovníci si tehdy neposílali jen takové taškařice či tretky, ale ovoce hodné královského stolu. Ovoce prý přečkalo dlouhou cestu z Konstantinopole do Paříže. Zda je ještě stihla ochutnat královna Claude, která zemřela už v roce 1524 ještě před svými 25. narozeninami po porodu 8 dětí, není jisté. Není totiž vůbec jisté, zda k přesunu této odrůdy do Evropy došlo až v 16. století. Jiné zdroje tvrdí, že ji tam přivezli už křižáci ve 12. či 13. století a teprve přes Itálii se dostala do Francie, kde získala takovou popularitu, že ji pokřtili podle královny. Po hlubším pátrání se zdá, že její pravlastí je Kavkaz nebo Přední Asie, možná dnešní Sýrie. A pravděpodobnými prapředky jsou, podobně jako u dalších slivoní, myrobalán a trnka. Ať už je její původ jakýkoli, ne náhodou si opakovaně vysloužila titul královna nejen mezi ringlotami, ale i celkově mezi slivoněmi, ke kterým patří.  Důvodem není jen do té doby neobvyklá zelená barva, podstatně světlejší než královská zelená, kterou se honosila roucha panovníků. Tím je především její rosolovitá, velmi šťavnatá dužnina a výjimečná, sladká a kořenitá chuť a úžasná vůně, které lákají nejen nás, ale i vosy ze širokého okolí. Za péči se vám ringlota bohatě odmění Kvůli této chuti jí blahosklonně odpustíme i střední toleranci vůči šarce (projevuje se na listech), či střední odolnost vůči moniliové spále a vybereme jí královské místo v teplých a středně teplých polohách. Moniliová hniloba napadá jen příliš zahuštěné plody, proto se v letech nadměrné úrody nebojme je proředit. Vzdušný trůn a bosé nohy ve vlahé rose jí svědčí stejně jako vzdušná koruna. Za hýčkání nás odmění začátkem až v polovině srpna nejprve plody na zavařování a po dvou týdnech i na vychutnávání do nasycení za syrova či ze zelených džemů. Aby nám přinášela rovnoměrnou úrodu, krotíme ji v očekávaných velmi plodných letech před jarním řezem. Nezapomeňte, že samotné by jí bylo i v královské zahradě smutno, a tak ji potěšte vybranou společností dalších královen – tedy jiných odrůd ringlot či francouzské dámy Mirabelky nancyské či italské krásky Vlašky. A komu nestačí pevný stisk ruky od velké královny s nohama pevně na zemi, tedy její plody v košíku a na talíři, vychutná si její voňavý polibek i v tekuté podobě z kalíšku či z pralinky.

Některé odrůdy jako by plynutím času rostly do krásy. Přesně taková je Hallská obrovská – stará německá líska z okolí města Halle, známá už od roku 1789. A není divu, že se pěstuje dodnes. Tvoří velké, ušlechtilé keře, které si dávají načas. Plodit začínají až po několika letech, ale potom vás odmění pravidelnou a bohatou úrodou opravdu obrovských, kuželovitých oříšků. Jejich chuť je sladká, jemná, velmi příjemná – přesně taková, že zmizí z misky dřív, než se stihnete otočit. Nejchutnější líska vydrží i tuhou zimu Hallská je odrůda, která se zimy nelekně. Ve dřevě i květu je dobře mrazuvzdorná a navíc je částečně samosprašná. Když má však po boku další odrůdy kvetoucí ve stejnou dobu, úroda bývá ještě lepší. Není se co divit, společnost jí svědčí. Kdybyste ji sledovali od jara do podzimu, všimli byste si jejího typického růstu. Bujný keř roste do výšky i šířky, působí vzpřímeně, ale nikdy ne chaoticky. Odnožuje jen slabě, takže si zachovává příjemně vzdušný tvar. Navíc ji můžete pěstovat i jako stromek na podnoži lísky turecké. Plody jsou její pýchou. Velké, světle hnědé, s „punčochou“ stejně dlouhou jako samotný oříšek. Louskáček si s nimi poradí snadno, jádra zůstávají celá a voňavá, ideální k přímé konzumaci i do koláčů, dezertů či domácích sladkostí. Chuťově patří k tomu nejlepšímu, co lísky nabízejí: sladké, aromatické, čisté. Hallská obrovská dozrává později, obvykle na konci září, a promění se v malý rodinný svátek sklizně.   Jak se o lísku Hallskou starat? Nejlépe se jí daří na slunných místech, ale neodmítne ani polostín – tam obvykle plodí jen o něco méně. Půdy preferuje lehké, humózní, dostatečně vlhké, ale propustné, není však vybíravá. Snese i horší podmínky, jen suché půdy nebo těžký jíl jí nedělají dobře. Pěstitelsky je velmi univerzální – hodí se téměř všude, v chladnějších oblastech však ocení chráněné stanoviště. Chorobami ani škůdci obvykle netrpí a mrazů se nebojí. Jednoduše to, co o ní platilo před více než dvěma sty lety, platí i dnes: je to spolehlivá, velkorysá a krásná klasika. A kdybyste se zeptali někoho, kdo ji pěstuje už roky, možná by vám řekl:Není to jen líska. Je to sousedka, která každý rok přinese plnou náruč darů.

Možná má černou duši a černé svědomí, ale srdce má na pravém místě. Ořešák černý je strom, který ovlivňuje okolí juglonem, psal válečné příběhy dřevem i inkoustem a přitom nabízí chuťový zážitek jako „lanýž mezi ořechy“. Poznejte jeho temnou historii i překvapivě světlé stránky – od oleje a barev až po legendární strom v Seredi.

Pařížanka, hruška pojmenovaná po hraběnce z Paříže, je elegantní dáma mezi ovocem. Odolná, ušlechtilá, a přesto náročná – v příznivých podmínkách nabízí šťavnaté a sladké plody s jemnou noblesou. Poznejte příběh této aristokratické odrůdy a její výjimečné vlastnosti.

Příběh Boscovy láhve se nezačal v profesionální školce ani ve velkém sadu, ale na kraji lesa, ve sklepě a v deníku malého chlapce z francouzského Aprémontu. Tajemná hruška zvláštního tvaru, kterou objevil 10letý Pier, odstartovala cestu jedné z nejoblíbenějších odrůd na světě. Jak se z dětského tajemství stal ovocnářský poklad?

Z náhodného, křivolakého semenáčku na japonské skládce se stala odrůda, která ovládla sady celého Japonska a dala vzniknout dalším legendám. Nijisseiki „20. století“ ohromila sladkostí, šťavnatostí a konzistencí, jakou dosud hrušky písčité neznaly. Objev 13letého chlapce přerostl v ovocnářskou revoluci, jejíž dědictví nesou asijské hrušky dodnes.

Objevte fascinující příběh Grávštýnského jablka, které se sice narodilo v Itálii, ale proslavilo se v Dánsku, kde se stalo národní odrůdou. Vůně a chuť této legendy ovládla královské dvory i zahrady po celém světě. Proč je tak výjimečné, jak chutná a co potřebuje, aby vám v zahradě přineslo své královské plody?