Zahradníkův rok

V předchozím článku jsme probrali, co udělat se stromy či keři během prvního jara po výsadbě, aby se po zimním odpočinku probraly svěže k životu a zajistily si zdravý růst k úrodné budoucnosti. Ačkoli by si někteří mohli myslet opak, povýsadbovým řezem naše péče zejména o ovocné druhy dřevin nekončí. Většina pěstovaných ovocných druhů je totiž výrazně plodnější a produkuje znatelně větší plody než jejich divocí předci. Proto se pomocí výchovného řezu snažíme zajistit, aby tyto velké úrody ovocné stromy unesly bez poškození. I u okrasných či jiných neovocných stromů má výchovný řez význam, abychom předešli růstovým defektům, ale někdy je po povýsadbovém řezu můžeme ponechat tak, aby se vyvíjely přirozeně bez zásahu. Proč neignorovat výchovný řez stromů Proč výchovným řezem zakládáme podstatu úspěšného růstu a úrody Podobně jako to platí i u dětí, dříve než mohou začít odevzdávat společnosti nějakou hodnotu, je potřeba, aby vyrostly a zmohutněly. Tak jako výchovou dětem vštěpujeme pevné základy a principy do života, o které se mohou opřít, výchovným řezem zakládáme stromům pevnou korunu. Výchovným řezem zároveň cíleně předcházíme problémům, které by se mohly naplno projevit až později. Ve vlhčích lokalitách bývají rizikem houbové choroby – proto zde zakládáme otevřenější, vzdušnější korunu s „okny“ pro slunce. Naopak v teplejších a sušších oblastech je stále častější problém popálení plodů sluncem, který zhoršuje vysušující vítr. V takovém případě u výchovného řezu směřujeme spíše k poněkud hustší, uzavřenější koruně. Vybíráme kolmněji rostoucí hlavní osy růstu (kosterní větve) a necháváme až na úrody, aby korunu postupně otevřely – bez toho, aby plody trpěly nadměrným sluncem.   Stejně tak tímto řezem omezujeme defekty větvení, které mohou časem vést k rozlámání stromu pod úrodou nebo vlivem větru či sněhu: tlakové či konkurenční větvení a ostré úhly nasazení větví. Pro (ovocné) stromy je přirozené (zejména v mládí) růst s jedním terminálem, tedy s pokračováním kmene. Pokud se v základu koruny vytvoří dva konkurenční výhony, časem ztloustnou, začnou se vytlačovat a velmi často vzniká místo, kde může dojít k rozštěpení. K tlakové situaci dochází i tehdy, když postranní větev vyrůstá z kmene pod příliš ostrým úhlem. Výchovným řezem tyto chyby tlumíme a podporujeme polopřirozený tvar koruny. Výjimky potvrzující pravidlo způsobu řezu: broskvoně a převislá moruše Slunce milující broskvoně, které plodí už na jednoletém dřevě a často je trápí kadeřavost listů, je potřeba řezat každoročně a hluboce, aby zůstaly vitální a zároveň plodné. Proto nám řez na kotlovitou korunu bez terminálu – která vpustí dostatek slunce k plodům i listům – v praxi nezvyšuje nároky na práci. U ostatních druhů by založení kotlovité koruny často zbytečně zvyšovalo potřebu řezu, protože stromy si stejně „budou chtít“ terminál zvolit. Broskvoně řežeme tak, že více větví po řezu zůstane na zemi než na stromě. Vybereme 3 kosterní větve a postup je blízký řezu révy vinné: ponecháváme větve na letošní plodnost (zakracujeme je) a zároveň necháváme čípky, ze kterých v dalším roce vyrostou plodonosné větve. Řezu broskvoní se budeme podrobněji věnovat jindy, ve videu nám ho představili náš Janko a Ľudo. Specifická je i převislá moruše, kterou řežeme každoročně, aby si udržela tvar, růst i plodnost. Protože plodí na letorostech, řezem neodstraňujeme květní pupeny.   Další důvody, proč výchovný řez nevynechávat Výchovným řezem stromům pomáháme udržet si „mládí“, aby se „nezababušily“ – tedy aby je příliš brzké a velké úrody zbytečně nevyčerpaly a nespustily předčasné stárnutí. Kombinací výchovného, později udržovacího a nakonec zmlazovacího řezu se snažíme co nejdéle zachovat optimální poměr mezi růstem a plodností. Současně se snažíme nepospíchat se zakládáním druhého patra kosterních větví, aby první patro nebylo zbytečně zastíněné. Druhé patro proto zakládáme až v odpovídající výšce podle druhu, odrůdy a podnože (cca 1,2–1,5 m nad prvním patrem). Během výchovného řezu odstraňujeme také výhony vyrůstající z podnože, aby strom neinvestoval energii do podnožové části na úkor ušlechtilé části. Co je tedy cílem výchovného řezu? Cílem výchovného řezu je strom, který se vyvíjí správným směrem, má silné přírůstky, do fáze plodnosti vstupuje postupně a jeho základní tvar odpovídá druhu či odrůdě. Dříve než k samotnému řezu přistoupíme, měli bychom si ujasnit, jak má strom přibližně vypadat, a promyslet si, jaký efekt budou mít konkrétní zásahy. Když s řezem začínáme, platí pravidlo „dvakrát promysli a jednou řež“ – není to však výzva k obavám z řezu, právě naopak. Kdy a jak dlouho děláme výchovný řez Výchovný řez provádíme v předjaří, zpravidla v únoru, když už pominou nejsilnější mrazy, nebo v březnu. U peckovin je vhodné řezat co nejvíce až v březnu; u broskvoní a meruněk ideálně v době, kdy jsou pupeny narašené. Pokud řežeme dříve, můžeme ponechat krátké pahýlky či čípky a načisto (tj. na pupen nebo na větevní kroužek) dorezat až v březnu. Pokud to jde, řežeme za slunečného počasí a při nižší vzdušné vlhkosti. Délka období výchovného řezu závisí na druhu, odrůdě, podnoži i na podmínkách lokality. Hlavním cílem je udržet dobrý poměr mezi růstem a plodností. Zjednodušeně: pokud strom roste příliš slabě, řežeme hlouběji (tzv. dlouhý až střední řez) a výchovný řez trvá déle. Naopak, při příliš bujném růstu oproti optimu (v prvních letech přibližně 60–70 cm) řežeme mělčeji (tzv. střední až krátký řez) a po kratší dobu. U jádrovin zpravidla provádíme výchovný řez déle než u peckovin. V teplých a suchých oblastech, na půdách horší kvality, při tlaku hlodavců či mšic nebo v extenzivních podmínkách lučních sadů vychováváme stromy obvykle déle než tam, kde mají dostatek vláhy a živin a bez tlaku oslabujících živočichů. V praxi to vychází přibližně na 4 až 8 let od založení koruny, ale v náročných podmínkách to může být i 10 let. Jak při výchovném řezu postupujeme Stejně jako u povýsadbového řezu zakracujeme především jednoleté výhony. Pokud se strom vyvíjí dobře, intenzitu zakracování z roku na rok snižujeme – tedy řežeme postupně méně výrazně než v období povýsadbového řezu. Podle síly růstu volíme buď střední řez (o ½ délky jednoletého výhonu), nebo krátký řez (o 1/3 délky). Síla růstu přitom závisí také na vnějších vlivech, například přítomnosti hlodavců či mšic, na suchu nebo na tom, zda je výsadbová mísa zarostlá trávou. Ve vztahu k řezu přitom platí jednoduchá matematika: ↓⇒↑, tedy čím hlouběji, tím bujněji Jinými slovy, čím hlouběji v předjaří výhon zakrátíme, tím výrazněji bude strom v daném roce růst v místě pod řezem – samozřejmě za předpokladu, že ho výrazně neoslabí nepříznivé okolnosti. Typy řezu podle délky zakrácení Krátký – výhon zkracujeme o více než 1/2 až 2/3 délky – výrazněji podpoříme větvení v bazální části výhonu. Používáme ho zejména při povýsadbovém řezu na jaře. Naopak, krátký řez během vegetace potlačuje růst.Střední – zkracujeme přibližně o 1/2 výhonu – podpoříme větvení ve střední části výhonu; u některých druhů se tvoří plodný obrost v bázi výhonu. Využíváme zejména ve 2.–3. roce po výsadbě.Dlouhý – zkracujeme o 1/3 až 1/2 výhonu – následně vyrůstající letorosty bývají kratší, pod nimi se diferencují květy a pod nimi může zůstat vyholená větev. Používáme hlavně ve 4.–5. roce po výsadbě nebo tehdy, když strom roste příliš bujně. Práce s terminálem Při řezu stromu začínáme vždy od vrchu a řídíme se principem zjednodušování. Zvolíme si pouze jeden terminál – tedy pokračování kmene – a ten dále upravujeme. Podobně jako u povýsadbového řezu strom „potvrdíme“ jako terminál ten výhon, který si strom přirozeně vybral sám. Poznáme ho podle toho, že do něj směřoval nejsilnější tok mízy, což se projeví největší tloušťkou výhonu i největším ročním přírůstkem (= délkou jednoletého výhonu). Terminál přitom nemusí růst úplně kolmo nahoru – může být i mírně vychýlený. Navíc, po křivých stromech se často snadněji leze při sběru úrody i při řezu. Výhony, které terminálu nejvíce konkurují, odstraníme na větevní kroužek. Pokud jsou konkurenční výhony silnější než 1/3 průměru kmínku, nejprve je zakrátíme na čípky se 2–3 pupeny, během vegetace je průběžně pinzujeme za 3.–5. listem a načisto odstraníme až v následujícím roce. Ostatní konkurenční výhony zkrátíme středním řezem přibližně na polovinu. I zde platí, že se snažíme vyhnout zbytečně velkým ranám přímo na kmínku. Zároveň tímto postupem brzdíme předčasnou tvorbu druhého patra kosterních větví. Druhé patro zakládáme až později – ve 4.–6. roce po výsadbě, když je první patro dostatečně silně vyvinuté. Krátké a vodorovné větve, které terminálu ani kosterním větvím nekonkurují, neodstraňujeme ani nezkracujeme – v dalším roce mohou nést úrodu. Terminál zakracujeme ve 2. roce po výsadbě přibližně o polovinu. Pokud strom dobře přirůstá, ve 3.–5. roce můžeme postupně přejít na odstranění už jen 1/3 jednoletého výhonu terminálu. Princip zjednodušování při výchovném řezu Strmě rostoucí konkurenční výhony (1) odstraňujeme úplně, případně ponecháme jen čípky. Prodlužující výhon (2) zakracujeme řezem na pupen; hloubku řezu volíme podle síly růstu. Ostatní konkurenční výhony (3) zkracujeme středním řezem na pupen. Krátké a vodorovně rostoucí výhony (4) ponecháváme bez řezu. Kosterní a polokosterní větve v praxi Když máme terminál zjednodušený, pokračujeme prací s kosterními větvemi. Ideálně si zvolíme tři kosterní větve a jejich zesílení podpoříme zakracováním. I zde platí jednoduché pravidlo: čím vyšší je počet kosterních větví, tím slabší budou jednotlivé větve. Rozsah 2 až 4 je ještě přijatelný, ale 3 kosterní větve bývají nejvhodnější volbou. Kosterní větve vybíráme opět mezi těmi, do kterých strom přirozeně směřuje nejvíce energie a které mají dobré prostorové uspořádání. Jejich konkurenty odstraňujeme buď řezem na větevní kroužek, nebo ponecháme krátké čípky, které během vegetace zaštipujeme. V prvním roce po založení koruny zkracujeme kosterní větve tak, aby končily přibližně o 15 cm níže než terminál a zároveň zhruba ve stejné výšce. V dalších letech se snažíme udržet podobný úhel mezi terminálem a kosterními větvemi. Ve 2. roce po založení korunky (a následně i v dalších letech) vybíráme také polokosterní větve vyrůstající z kosterních větví – postačí 2 na každou kosterní větev. Postup zůstává stejný: konkurenty odstraníme a ponechané polokosterní větve zakrátíme tak, aby končily přibližně 20 cm pod kosterními větvemi. Strom přitom nevyholujeme – krátké a vodorovně směřující větvičky ponecháváme, protože se obalí plodonosným obrostem. Zapěstování korunky mladého stromu během 3 let Pokud má stromek dobré přírůstky, můžeme v 2. jaru po založení korunky přistoupit i k výběru polokosterních větví. Výchovný řez u keřů U keřů je situace zároveň jednodušší i složitější – záleží totiž na tom, o jaký druh jde, protože jednotlivé druhy se chovají rozdílně. Podobně jako u stromů se výchovným a následným udržovacím a zmlazovacím řezem snažíme udržet optimální poměr mezi růstem a plodností a zároveň předcházet neduhům: na jedné straně houbovým chorobám, na druhé straně popálení plodů sluncem. Protože keře obvykle vstupují do plodnosti podstatně dříve než stromy, soustředíme se po povýsadbovém řezu na výchovný řez zpravidla hlavně první 2 roky. Zaměřujeme se přitom především na prosvětlování, tj. odstraňování výhonů, které zbytečně zahušťují korunu nebo rostou směrem dovnitř. Pokud je růst slabý, doplňujeme to i zakracováním jednoletých výhonů na podporu růstu. U ovocných keřů pak více nastupuje udržovací a zmlazovací řez, a to podle toho, na jak starém dřevě převážně plodí. K tomuto tématu se můžeme podrobněji vrátit příště.   Růst prozrazuje vitalitu Klíčové je mít na paměti, že pro dobrou vitalitu a stabilní plodnost během dlouhého života je rozhodující růst. Dřeviny proto hodnotíme individuálně a tomu přizpůsobujeme i intenzitu výchovného řezu. Později přecházíme na udržovací, případně zmlazovací řez, zejména z fyziologických důvodů – tedy tehdy, když strom nebo keř začne růst výrazněji omezovat. Zpomalení růstu však může přijít i už v prvních letech po výsadbě, zejména pokud dřevinu oslabují nepříznivé podmínky (např. sucho, nedostatek výživy, poškozování hlodavci či hmyzem apod.). I proto neřežeme schematicky: cílem je „řez šitý na míru“ a řez vnímáme jen jako jednu z částí celkové péče o dřeviny. Stejně důležité je dřevinám zajistit vláhu, výživu a celkově zdravé prostředí pro jejich vývoj. Řez na pupen a reakce na řez Další techniky řezu Řez na větevní kroužek Řez vedeme při kůrovém hřebínku tak, aby vznikla co nejmenší rána a dobře se hojila. Řez na ťažeň (řez na odbočku) Řezem převedeme růst ze silnější větve na slabší tak, aby ponechaná větev převzala funkci odstraňované. Řez vedeme za kůrovým hřebínkem z opačné strany než při řezu na větevní kroužek. Platí pravidlo třetiny: průměr ponechané větve v bázi musí být minimálně 1/3 průměru rány. Řez konkurenčního větvení (zejména u jádrovin) U jednoletých konkurenčních výhonů používáme řez na větevní kroužek. U starších výhonů řežeme šikmým řezem v přímce od kůrového hřebínku k vnější bázi odstraňované větve. Řez konkurenčního větvení Zahnovým řezem (u peckovin) U peckovin odstraňujeme konkurenční výhon postupně pomocí řezu na Zahnov (aktivní) pahýl. Dodržujeme pravidlo třetiny: teprve když aktivní pahýl tvoří jen 1/3 ponechaného výhonu, odstraníme pahýl na větevní kroužek. Řez tlakového větvení Odstraňujeme větev v příliš ostrém úhlu větvení. Řez vedeme zespodu až k rozhraní zarostlé kůry a místa srůstu; úhel řezu volíme tak, aby byla větev odstraněna úplně a bez poškození ponechané větve. Řez natřikrát Používáme ho u větve většího průměru, abychom předešli vyštípnutí dřeva a odtržení kůry. 1. řez ze spodní strany (10–30 cm od kroužku) do 1/4–1/3 průměru, 2. řez shora za prvním až větev odpadne, 3. řez odstraní zbylý pahýl na větevní kroužek nebo na ťažeň.

Výsadba stromku nebo keře je jen začátek. Aby dřevina dobře rostla, nevyschla a časem přinesla úrodu, potřebuje v prvních letech správnou péči. Jedním z nejdůležitějších jarních kroků je povýsadbový (harmonizační) řez, který vyrovná poměr mezi kořeny a korunou a výrazně ovlivní ujmutí dřeviny.

Štěpujeme na zahradě, v sadu i v poli Jaro je vhodná doba, abychom rozmnožili ty ovocné stromy, které nám nejvíce chutnají, zachránili odrůdu ze starého torza v opuštěném sadu nebo při vycházce zušlechtili plánku v poli. Jak postupovat, aby naše snažení mělo úspěch, si řekneme v následujících řádcích. Jak vybrat správný způsob štěpování Štěpování je velmi zásadní zásah do života každého stromu, proto se ho snažíme provádět co nejšetrněji, každému stromu na míru. Obecně je nejlepší přestěpovat mladé stromy, ještě nerozvětvené výhony či základy korunek. Samozřejmě je možné citlivě přestěpovat i starší stromy, vyžaduje to však pokročilejší zahradnické dovednosti, dostatek roubů i několik let péče na následné vyvedení, než je štěp samostatný. Vyhýbáme se drastickým zákrokům, při nichž se běžně přestěpuje starší strom „na kmen“. I při štěpování a přestěpování platí zásada, že nevytváříme poranění, která strom nedokáže zahojit. U jabloní neděláme rány o průměru nad 10 cm, u peckovin by velikost rány neměla přesáhnout 5 cm. Samotný způsob štěpování volíme zejména podle poměru tloušťky podpníku a roubu a také podle přítomnosti či nepřítomnosti mízy v době našeho štěpování. Kdy štěpovat Načasování štěpování a pořadí roubovaných druhů mnohému štěpaři dělá starosti. Staré přísloví říká, že štěpovat začínáme venku tehdy, když je štěpař schopen držet nůž, aniž by mu mrzly prsty. V našich končinách tento termín většinou připadá na konec února, kdy už můžeme kopulovat třešně, višně, postupně i švestky, meruňky, hrušky, hrušně aromatické, jeřáby i hlošiny; jako poslední si necháváme jabloně, moruše a kaštany na polovinu dubna. Pořadí roubování nám napoví i rouby uskladněné ve sklepě a postupnost jejich rašení. Má-li podpník nateklé pupeny, znamená to, že pletiva jsou aktivní, a můžeme štěpovat. Pozor — v tomto období ještě ne ledajakým způsobem! V časném jarním stádiu používáme metody, které nevyžadují přítomnost mízy. Čím déle s štěpováním otálíme, tím více budeme během léta bojovat s podrostlým podpníkem a následně nám naroste štěp s menším přírůstkem. Broskve a mandle je možné štěpovat i v jarním období, lepších výsledků však dosáhneme při srpnovém očkování. Rouby těchto druhů totiž velmi rychle raší a hůře je udržíme ve stavu vhodném ke štěpování. Také je možné, že po jarním štěpování více trpí pryskyřičným výtokem (gummózou). Nezapomeňme na kvalitní a pořádně nabroušené nářadí, které je nezbytným předpokladem úspěchu. Nářadí na štěpování (A) Štěpařský/očkovací nůž, (B) Ovocnická žabka, (C) Dvousečné nůžky, (D) Štěpařská páska, (E) Velmi jemný brusný kámen, (F) Označovací štítky, (G) Štěpařský vosk, (H) Pouzdro na nůžky Způsoby štěpování mimo proudění mízy Období, kdy pod kůrou stromů proudí míza, je poměrně krátké, proto každý zahradník rád sáhne i po způsobech, které její přítomnost nevyžadují. Výhodou časného štěpování je výborné zrůstání, slabší podrůstání podpníku a silný růst naštěpné části. Spojkování (kopulace) Jedná se o zcela základní způsob štěpování, neboť spojkový řez využíváme i při jiných způsobech — bočním plátkování, štěpování pod kůru, přemosťování a dalších. Při spojkování spojujeme roubek a podpník, jejichž průměry jsou buď stejné, nebo téměř stejné. Spoj provedeme šikmým řezem a následným přiložením obou komponent. Řez vůči pupenům není nutnou podmínkou, i když poupě přímo proti spojovacímu řezu může v mnoha případech zachránit štěp. I proto je dobré toto poupě při vázání obejít. Zcela klíčové pro provedení vynikajícího spojkovacího řezu je natrénování si štěpařského postoje. Ruku s roubkem držíme nehybně přitlačenou na hrudi, přičemž se pohybuje jen ruka držící nůž. Tato ruka je rovněž poměrně zafixovaná, tah provádíme chrbtovým svalstvem. Nadstavbou je spojkování s jazýčkem, tedy anglické spojkování. Tento způsob šetří práci a umožňuje dělení úkolů. Štěpař nemusí roubky hned vázat, případně jeden člověk štěpuje, druhý váže. Práce při použití anglického spojkování je podstatně lehčí a rychlejší. Pokud však štěpuje člověk osamoceně, vystačí si i s obyčejným spojkováním. Voskovat stačí ránu na horní straně roubu. Při spojkování je třeba dbát, aby řezy neměly vypouklé „bříško“, musejí na sebe dokonale přiléhat. Tento způsob je výborně použitelný při štěpování v ruce i při roubování do korunky. Spojkování (A) a anglické spojkování (B) Při vázání pásky dobře utahujeme, pupeny můžeme také obvázat, nevynecháváme je. Místo štěpování obvážeme hustými závity. Úvazy kontrolujeme, včas povolujeme a odstraňujeme, aby se nezarezaly do tloustnoucího stromku. Správné a nesprávné spojkování (A) Správné spojkování – je nutné, aby kambium přiléhalo na kambium alespoň z jedné strany. Není potřeba, aby byl roub vycentrovaný. (B) Nesprávné spojkování – řezné plochy odpařují příliš mnoho vody a vysychají. Taková chyba se nám nestane při použití anglického spojkování. Boční plátkování Tento způsob se používá v případě, kdy je podpník tlustší než roub. Na roubu provedeme šikmý spojkovací řez. Podpník zastřihneme kolmo nůžkami nebo pilkou. Přiměříme si délku spojkovacího řezu na roubu a stejný protějšek uděláme na podpníku. V případě silnějšího průměru podpníku (3–5 cm) použijeme 2 rouby, při ještě silnějším více roubů. Na roubu musí zůstat vyčnívat půlměsíčkový pahýlek, který zajistí zahojení rány na podpníku. Vzniklé rány je třeba důkladně zavoskovat, aby nevysychaly. Metodu lze také provést s použitím jazýčku. Boční plátkování Při štěpování většího počtu podpníků používáme plátkování s jazýčkem, princip i výhoda jsou stejné jako při anglickém spojkování. Pro hojení je nutné, aby nad řeznou ranou podpníka zůstal vyčnívat půlměsíčkový pahýlek roubu (A). Nižší poloha roubu je chybou. Štěpování do rozštěpu Starý způsob štěpování, v minulosti používaný univerzálně. Jeho nezpochybnitelnou výhodou je jednoduchost a dobré ujímání roubů. Výsledek je dobrý zejména na podpnících tenčího průměru, kde se vzniklá rána rychle zahojí. Tímto způsobem lze dobře uplatnit i tenčí rouby. Metoda je dobře použitelná pro jádroviny, u peckovin jen na tenčích podpnících, u silnějších způsobuje rána do rozštěpu pryskyřičný výtok (gummózu). Podpník nejprve zastřihneme kolmo pilkou nebo nůžkami, ránu očištíme žabkou. Uprostřed řezu podpník rozštěpíme do hloubky asi 4 cm. Pokud se rozhodneme tímto způsobem přestěpovat silnější podpníky, je nutné podpník ve vzdálenosti 5–6 cm od řezu stáhnout provázkem, aby se podpník nerozštěpil příliš hluboko. Roub upravíme symetricky ze dvou stran, přičemž pupen zůstane těsně nad bočními řezy. Oba řezy musí dobře přiléhat ke stěnám rozštěpu, proto jsou složitější. Do rozštěpu vkládáme 2 rouby proti sobě. Podobně jako při plátkování je nutné, aby nad úrovní rány podpníka trčely půlměsíčky. Ujistíme se, že podpník vyvíjí na roub největší tlak v místě kambia a také že spojení komponentů je v co největší délce. Všechny rány důkladně zavoskujeme. Štěpování do rozštěpu Základní předpoklad úspěchu při této metodě je umístění obou roubů tak, aby se dotýkaly kambia podpníku. Klín roubu má do rozštěpené mezery zapadnout co nejlépe. Při nesprávném vsazení se rouby vysychají. Při dodržení této zásady se rouby spolehlivě ujímají. (A) jsou nesprávně vsazené rouby – kambium se nekryje, (B) ukazuje správně vsazené rouby, přičemž podpník vyvíjí největší tlak na kambium roubu. Opět je nutné, aby půlměsíčky trčely nad úroveň řezu podpníka. Štěpování v době mízy Tímto způsobem myslíme především metodu pod kůru a všechny její obměny (např. Tittelova metoda). Štěpování pod kůru je obecně méně náročné na techniku řezu, proto s ním většinou začínáme při získávání prvních zkušeností. Vyžaduje však velkou trpělivost a pozorovací talent, protože musíme správně vystihnout dobu proudění mízy. A to se často nedaří. Například třešně můžeme spojkovat už v únoru, ale dostatek mízy pro štěpování pod kůru může nastat až v druhé polovině dubna. Jak zjistíme, že je vhodný termín pro tento způsob? Nad předpokládaným místem štěpování provedeme zkušební zářez do kůry – ta se musí zcela oddělit od dřeva. Pokud se kůra jakkoli trhá a pásky kůry zůstávají přilepené na dřevě, můžeme se snažit, jak chceme, ještě nenastal správný čas. Tímto způsobem přestěpujeme podpníky silnější než roub. Při přestěpování stromů na jinou odrůdu jsou největší přípustné rány na hlavách u jádrových dřevin 10 cm, u peckovin 5 cm. Postup začíná řezem kolmým na podpník a následným uhlazením ostrým nožem. Počet roubů volíme podle tloušťky podpníku. Při podpníku silném méně než 2,5 cm postačí jeden roub. Při průměru do 5 cm stačí 2 rouby proti sobě. U silnějších podpníků používáme 3 a více roubů, aby byl celý obvod řezu rovnoměrně vyživován a rána se zahojila. Kůru nařízneme kolmo na první řez v délce asi 3 cm. Kůru oddělíme od dřeva. Roub zastřihneme spojkovacím řezem a na spodní straně roubu uděláme malý řez proti velkému, aby se kůra na konci roubu při zasouvání pod kůru nevyhrnula. Roub zasuneme pod otevřenou kůru podpníka. Půlměsíčkový pahýlek na roubu zůstane opět nad úrovní řezu podpníka. Vázání při tomto způsobu musí být opravdu těsné, aby kambium vrstev těsně přiléhalo. Také voskování musí být důkladné. Metodou pod kůru můžeme použít kromě přestěpování silnějších podpníků také při přemosťování ran na kmeni způsobených okusem nebo jiným poškozením. Použít můžeme buď rouby příslušného druhu, nebo výhony vyrůstající pod místem poranění. Štěpování pod kůru Jednoduchý způsob štěpování vyžadující přítomnost mízy. Jelikož oddělená kůra na roubu vyvíjí jen minimální tlak, je nutné při tomto způsobu obvazovat velmi těsně. Pro zahojení rány je potřeba, aby půlměsíčkové pahýlky roubu trčely nad úroveň řezu podpníka (A). Co je základem úspěchu štěpování? Aby se roub ujmul, musí dojít ke zrůstání, tedy vyplnění všech mezer mezi podpníkem a roubem hojivým pletivem – kalusem. Předpokladem zrůstání je co nejvyšší míra překrytí vrstvy kambia na podpníku s vrstvou kambia na roubu. Tyto vrstvy se téměř dokonale kryjí při spojkování, naopak při štěpování pod kůru se kryjí minimálně. Tento problém nižšího překrytí kambiálních vrstev při štěpování pod kůru se snaží řešit např. Tittelův způsob štěpování pod kůru. Kambium – vrstva dělivého pletiva, která produkuje buňky dřeva na své vnitřní straně a buňky lýka na vnější straně, zabezpečuje tloustnutí kmene a větví dřevin, hojení ran a také zrůstání roubu s podpníkem při štěpování. Proč se mi jarní štěpování nepovedlo? Nejčastější příčinou neúspěchu není ani tak nekvalita řezu, spíše se pod nezdar podepíše výběr nesprávného způsobu štěpování – např. štěpování pod kůru v době, kdy není přítomna míza. Tento neúspěch je velmi častý u třešní, které přes brzké rašení nastupují do plné mízy relativně pozdě, často až ve druhé polovině dubna. Nezanedbatelnou roli mohou sehrát i špatně uskladněné rouby: buď předčasně vyrašené, nebo naopak vysušené. Proč roub jen vykvetl? Pokud nám vykvete roub při štěpování jabloní a hrušní, nic se neděje. Tyto druhy obsahují smíšené pupeny – stačí květy vyštipnout a následně nám krásně vyroste letorost. Jiná situace nastává u peckovin, kde se na bočních pupenech jednoročního dřeva mohou vyskytovat pouze květová poupata (zejména u třešní a višní, ale princip platí pro všechny peckoviny, výjimky samozřejmě existují). Chceme-li zachránit starou višeň, může se stát, že nám roky rouby jen vykvetou. V pověstech zahrádkářů se občas setkáme s téměř mýtickými příběhy o nemožnosti zaštěpování konkrétního stromu. Přitom recept na úspěch je jednoduchý – na roubu peckovin (např. višní a třešní) nesmí být pouze boční pupeny, ale měl by obsahovat i pupen vrcholový. Pokud nasekáme tenké rouby ze starých stromů, tato zásada se může stát klíčovou. Při odběru roubů z mladých stromů je zakládání květů v bočních poupatech méně pravděpodobné. Štěpováním to nekončí Pokud jsme zaštěpovali hruškovou plánku v přírodě nebo očkovali broskvoní semenáček na zahradě a nemusíme ho přesazovat, máme bezesporu výhodu bujného růstu a rychlého vývoje mladého stromu. I tak se však musíme během roku ke stromu začátkem léta vrátit, abychom uvolnili a sundali úvaz. Po několik následujících let zase na jaře provádíme řez. Tři až čtyři roky po štěpování by už štěp vysazený na trvalém místě měl být dostatečně vyvinutý (nutno podotknout, že ne vždy), aby pár let vydržel i bez naší intenzivní péče. Nejdéle péče vyžadují stromy přestěpované „na hlavu“, tedy většinou způsoby, kde bylo použitých 2 a více roubů (do rozštěpu, pod kůru, boční plátkování). Při následné výchově štěpu dochází k zkracování výhonů, opakovanému čistění podpníku, odstraňování konkurenčních výhonů a snižování počtu původních roubů na hlavě. Počáteční vyšší počet roubů má za cíl zabezpečit dostatečné vyživení a růst kalusu po celém obvodu rány. Pokud je vše v pořádku, rána se v průběhu 2–4 let úplně zahojí novým kalusem. Štěpování ze stromu na strom Výborný způsob štěpování nejen pro lenivé zahradníky ☺. Při tomto způsobu odpadá pracné ukládání roubů do sklepa a opakovaná kontrola jejich stavu. Je výborně použitelný, pokud rouby nepotřebujeme daleko a dlouho přesouvat – např. mezi sousedními zahradami. Čím více jsou rouby narašené, tím dříve je třeba je zaštěpit. Pokud z pupenů vyraší lístky, je lepší už ukončit štěpování a kochat se krásou jarní přírody. Stále však můžeme zajít do sklepa a pokračovat ve štěpování roubami uskladněnými ☺. Hurá do štěpování!