Jablíčka jako z vánoční pohádky udělají parádu i v lednu

Vánoce za námi, nový rok před námi. Věříme, že během Vánoc Vám příjemnou společnost dělala i jablíčka a budou Vám ji dělat i během nového roku.

Dnes si představíme tři odrůdy, které jako by vypadly z vánočních pohádek. A zároveň si na nich můžete pochutnat i v lednu. A co potřebují dobré vánoční pohádky?

Hvězdné obsazení

Určitě jste už slyšeli o zvyku na Štědrý den jablka napříč překrojit a podívat se, zda na řezu jádřinec se semínky vytvoří krásnou HVĚZDU a tedy přinese zdraví a štěstí jejímu majiteli či celé rodině, nebo vytvoří spíše kříž, či je červavé, což mělo značit neštěstí či nemoc. Možná i vy tento zvyk udržujete.

Nuže, s jablkem API HVIEZDOVITÉ po překrojení dostanete hvězdy hned dvě, jednu tvořenou jádřincem a další, která ji kopíruje pěticípým tvarem plodu. A po překrojení nezhnědne, zůstane hezky světle žlutá.

Zažít v prosinci pohled na strom obsypaný hvězdičkami, i když mrzne a sněží, je také silný zážitek - takový malý vánoční zázrak. A když plody oberete ještě před mrazem, můžete jimi originálně ozdobit vánoční stromek.

Hvězdovitý tvar menších zploštělých plodů, jejich pozdní dozrávání, tužší slupka, tvrdá, křupavá, šťavnatá, sladkokyselá dužina a výdrž na stromě hluboko do zimy jsou typickými znaky této odrůdy, jejíž původ sice není přesně znám, ale sahá jistě hluboko do minulosti.

Jménem Api se označuje skupina odrůd jabloní, které lze vysledovat až do římské doby, kdy je zřejmě jistý Appius Claudius přivezl z Peloponésu a prý je zaštěpil na dulu. O výběru právě této podnože sice můžeme silně pochybovat, protože má s jabloněmi špatnou afinitu, ale není pochyb, že nejstarší písemný záznam o této odrůdě máme z 17. století od švýcarského pomologa Johanna Bauhina, který o ní hovořil jako o „pomum pentagonum“. Nejstarší německé pomologie zase tvrdí, že Api se nejvíce pěstovaly v alpských oblastech Tyrolska, ve Švýcarsku a jižním Německu. 

To něco vypovídá o jejich mrazuvzdornosti, zejména dřeva. Květy rozkvétají středně brzy až pozdě a také obvykle netrpí mrazy. Kvůli pozdnímu času zrání a vyšší náchylnosti k padlí jsou vhodné zejména do středně teplých oblastí, ale i do chráněných vyšších poloh.    

Zřejmě nikdy nebyly příliš rozšířené, protože plody jsou menší a chuťově méně výrazné, ale jako velmi dekorativní jablka je pravděpodobně pěstovali zahrádkáři pro potěšení či jako vánoční ozdobu. Jejich plody nejen dozrívají pozdě - a na tu příjemně osvěžující chuť je opravdu třeba si počkat - ale i velmi dlouho vydrží, při dobrém skladování někdy až do sklizně prvních letních jablek. To je zároveň s unikátním tvarem a vysokou plodností jejich největší přednost. Velmi vhodné jsou i na zpracování na mošt a cider. Stromy rostou bujně a do plodnosti vstupují středně brzy, ta je sice vysoká, ale spíše střídavá.

Zřejmě minimálně dvakrát byla tato odrůda šťastně zachráněna před vymřením. Pomolog Poiteau prý znal tuto raritu jen z vyprávění; až v roce 1830 objevil čerstvě pokácený strom a zachránil z něj několik roubů. O 150 let později se zdálo, že tato odrůda opět vymizela, když na ni náhodou ve Švýcarsku narazila paní, které se zdálo podivné, že je uprostřed zimy nějaká jabloň obsypaná drobnými hvězdičkami, a obrátila se na švýcarský Spolek pro zachování starých odrůd. A tak se nám zachovala dodnes a o její uchování pro další generace se můžete postarat i vy. 

Ne všechno zlato, co se třpytí v listí, ale…

Další dvě odrůdy jako by vystoupily z pohádky Byl jednou jeden král... 

A opravdu, byl jednou jeden král... nebo to byla královna? Nuže, v Anglii to byl král, King of the Pippins, zatímco ve Francii královna, Reine des reinettes. A v Německu zas Wintergoldparmäne, tedy PARMÉNA ZLATÁ ZIMNÁ, jméno, které nakonec převládlo i u nás, ačkoli se často nazývá i Zlatá reneta. Reneta svou typickou, kořenitou, aromatickou, sladkokyselou, vynikající renetovitou chutí... doslova královnička z francouzského la reinette. A zlatá? Nuže, její barva je zlatožlutá až oranžová s červenými proužky a září do dálky. 

Zatímco původ slova reneta je zahalen královským hermelínem, původ slova parména je již zahalen rouškou tajemství. Podařilo se nám najít čtyři vysvětlení tohoto slova používaného pro několik odrůd, například pro u nás známou Adamsovu, Letní, Šarlátovou, Strauwaldovu či Worcesterskou parménu, ale celkem je ve světě parmén více než 50. Je možné, že pochází ze středověkého latinského „pyrus magnus“, tedy „velká hruška“, označujícího jablka s hruškovitým, prodlouženým tvarem, to by ale moc na tuto parménu nesedělo. Spíše dává smysl tvrzení, že parména označovala jablka s hruškovou příchutí. Jiné zdroje tvrdí, že slovo „pearmain“ se původně používalo pro určitý typ hrušek a poprvé pro jabloně bylo použito až v 16. století. Prý pochází ze starofrancouzského „pearmain“ a nakonec z latinského „parmensia“, tedy „z Parmy“, tedy tohoto italského města. Další verzí je původ ze střední angličtiny slova „parmain“ či „permain“, odvozeného z francouzského „parmaindre“, tedy „vydržet“, které odkazovalo na dlouhou trvanlivost některých parmén.

Ať už je to s pojmenováním parména jakkoli, pravda je, že označuje jedny z nejchutnějších odrůd, mezi které tato PARMÉNA ZLATÁ ZIMNÁ rozhodně patří.

Horší je to už s její náročností na umístění a péči. Je to odrůda rychlého vývoje, takže sice v mládí v školce rychle roste a vytváří krásné rovné kmeny, ale rychle také vstupuje do plodnosti a rychle plodí hodně. Má tedy i zvyk rychle se vyčerpat a buď brzy po vysazení na trvalé místo začít chřadnout nebo i později během života brzy chřadnout a usychat. 

Proto jí musíme pomáhat jednak zajištěním dostatečné výživy půdy ale i dostatečným řezem výchovným, udržovacím a v pozdějším věku i opakovaně omlazovacím, kterým jí můžeme podstatně prodloužit život a plodnost. 

Volíme ji do lokalit s dostatečně hlubokou, výživnou a přiměřeně vlhkou půdou, ani příliš suchou (kde má malé, opadávající plody), ani příliš mokrou (kde trpí rakovinou). Ocení nejvíce středně teplé oblasti, spíše otevřené polohy, kde tolik netrpí padlím či vlnatkou krvavou a jinými mšicemi, ale ani strupovitostí, která ji ohrožuje v uzavřených lokalitách s vysokou vlhkostí vzduchu.

Sůl nad zlato?

Poslední odrůda je jedna ze dvou slovenských, které svým rozšířením přesáhly hranice krajů a dokonce i státu (druhou je Hontianska končiarka, o ní jindy). Je to SOLIVARSKÉ UŠĽACHTILÉ pocházející pravděpodobně z obce Solivar, která je dnes už součástí Prešova. A je tedy SŮL NAD ZLATO? Tedy Solivarské ušlechtilé nad Parménou zlatou zimní? 

Kdybychom soudili podle míry rozšíření po světě, tak těžko, ale rozhodně má i své přednosti. Plody Solivarského ušľachtilého jsou obvykle podstatně větší než u Parmény zlaté zimní, šťavnatější a podobně křupavé. Chuťově jsou sice mnohem méně zajímavé, jen sladkokyselé bez výrazné vůně či kořenitosti, ale na vzduchu po překrojení téměř nezhnědnou a i díky mastné slupce nevadnou a vydrží také přibližně do března. 

A navíc stromy jsou mnohem méně náročné na kvalitu půdy a polohu, snesou i vyšší a chladnější lokality, i když vzhledem k silnější náchylnosti ke strupovitosti se také je třeba vyhnout uzavřeným polohám. Sice vstupují do plodnosti později, ale zase jsou dlouhověké než PARMÉNA ZLATÁ ZIMNÁ a jsou méně náročné na řez. 

Tak co, vybrali jste si už tu svou pohádkovou jabloň?