Sladké tajemství z Aprémontu: hruška Boscova láhev

Děti mívají svá tajemství, která si dlouho chrání a těší se z nich. Aby nakonec jazyk za zuby neudržely, protože pochlubit se je také fajn. Díky tomu dostal svět v roce 1824 hrušku, které není rovno.

Dětský deník, který ukrýval světový objev

Ve francouzském Aprémonte žila rodina Charmotových a nejmladší z 5 dětí, 10letý Pier, byl nejbystřejší a nejsečtělejší. O vzrušujících zážitcích v přírodě si psal deník. V září 1824 si večer rychle zapsal: „Na kraji lesa Sedotových u borovice s dvojitým kmenem jsem našel strom se třemi hruškami. Jsou neobyčejně zvláštní, ale ještě tvrdé. Dal jsem je do sklepa. Časem…“ Tam zápis skončil, Pier zřejmě usnul. Další poznámky o hrušce v deníku nenajdeme, asi bylo to tajemství tak velké, že ho Pier nesvěřil ani deníku.

Hruška, která ohromila faráře i pařížské botaniky

Ale podle dochovaných útržků víme odvodit, že po čase sešel Pier do sklepa a ukryté plody ochutnal. Hruška podivného, protáhlého, ke stopce se zužujícího tvaru s rzivostí měla tak skvělou chuť, že malý Pier vyběhl celý rozrušený ze sklepa. Ačkoliv byl ještě primladý na to, aby dokázal odhadnout obrovský dosah tohoto objevu, přece jen něco pochytil od strýce, zkušeného pěstitele. Plody postupně snědl, poslední až kolem Vánoc, byl už dost měkký, ale stále sladký, rozplývavý.

Pro Piera následoval velmi dlouhý rok, když viděl svou hrušku kvést a tvořit plody – příliš mnoho plodů na tak mladý strom. Hrozilo, že se slabé větve pod jejich váhou zlomí, proto jich dost otrhal. Nakonec jich zůstalo asi 20 a když ve sklepě dozrály, řekl o nich své sestře. Michel Charmotová byla druhým člověkem na světě, který ochutnal hrušku, jež dobyla svět. Už na to tajemství byli dva a to je příliš na to, aby se neprovalilo.

Když si Michel u zpovědi nemohla vzpomenout na žádný hřích, vyklopila knězi tajemství Pierových skvělých hrušek. A protože farář byl vzdělaný člověk, poprosil Piera, aby mu přinesl pár z nich na ochutnání. Už po prvním zakousnutí farář věděl, že jde o nález, který může Aprémont proslavit. Zašel s Pierem ke stromu, popsal ho a přidal i kresbu řezu hrušky a poslal do botanické zahrady v Paříži.

Ze sklepa až do botanické zahrady

Tam jeho dopis tak zaujal, že se další rok do Aprémontu vydala skupina botaniků vedená samotným ředitelem E. Boscem. Když stanuli před tak vychvalovanou hrušní na okraji lesa, trochu jim zatrnulo, protože mladá hrušeň byla celá pokřivená a zjizvená polámáním větví při sklizni. Pařížští botanici si natrhali košík hrušek. Když plody dozrály do konzumní zralosti, přišla ta velká chvíle. Tak dobrou hrušku v botanické zahradě ještě nikdo nikdy nejedl. Po plodech se jen zaprášilo.

Nečekané překážky a zrození jména

Začátkem ledna se botanici v Aprémonte objevili znovu. Půjčili si žebříky a chystali se odebrat rouby. Ale zrada! Objevily se dvě nečekané překážky. Strom totiž po suchém roce neměl skoro žádné přírůstky, tedy ani mladé rouby k odběru, jen úplně nahoře pár.

Další nečekanou překážkou byl majitel lesa Sedot. Došlo mu, že by mohl slušně vydělat, a botaniky od hrušně vyhnal. Večer se všichni sešli v aprémontské hospodě a teprve kolem půlnoci se dohodli.

Pařížská botanická zahrada zaplatila Sedotovi pěknou sumu a botanici odřízli pár roubů a na jaře je naroubovali na připravené podnože. Návrhů jména bylo mnoho, ale nakonec si členové komise šplhli u ředitele botanické zahrady, pana Bosca – pojmenovali ji Boscova láhev.

Proč je její chuť stále nepřekonaná

Oproti tomu, co za těch 200 let hruška vydělala pařížské botanické zahradě, školkařům, pěstitelům, prodejcům ovoce, je suma, kterou zaplatili Sedotovi, směšná.

Jakmile se odrůda dostala do lepších podmínek, ukázala naplno své přednosti: mnohem větší a protáhlejší plody, rozplývavou, šťavnatou dužninu s jedinečnou, nezaměnitelnou chutí a vůní, které jí stále zaručují přední místa při ochutnávkách hrušek.