Angreštová horečka: od viktoriánských rekordů po finské Hinnonmäki
Píše se rok 1850. Na jižním břehu Lamanšského průlivu je vztah k nim chladný. Jsou červené a zelené, hladké i chlupaté. Dobré akorát tak na dochucení makrely. Na severním břehu stoupá horečka. A s ní počet odrůd. Už jich je kolem tisíce. Zelené, bílé, žluté, červené, bordó, fialové, téměř černé. A stovky místních gooseberry societies, které pořádají soutěže o nejkrásnější a největší plody a nejlepší nové šlechtěnce.
Když šlechtění přeroste divoké předky
Žabožrouti nechápou. Darwin nechápe. Jak to, že šlechtěním se plody neustále zvětšují, mnohonásobně přesahují divoké předky. Zatímco ti vážili kolem 7 g, koncem 18. stol. to byl dvojnásobek a v roce 1830 exemplář odrůdy Teazer vážil 50 g! Jako velká švestka Čačanská raná.
Nechápeme ani my, jaká horečka vznikla kolem tohoto ovoce, které je jako jedno z mála u nás doma už od poslední doby ledové a dokáže růst ve skále a mělké půdě v polostínu.
A asi nikdy plně nepochopíme, jaká to musela být rána pro tuto společnost angreštových společností, když na přelomu 19. a 20. století přišla americká padlí angreštu. A zdecimovala do té doby závratně rostoucí odvětví nejen hobby ovocnářství, ale i společenského života.
Klin klínem: americké padlí a finské Hinnonmäki
Přišlo nenápadně, s novými odrůdami ze Sev. Ameriky a napáchalo škody jako Španělská chřipka po 1. světové válce. Citlivé evropské odrůdy mu padaly za oběť jednu po druhé. Napadá letorosty, listy i plody, které jsou nejedlé. Podobně zanikaly i angreštové společnosti. Dodnes jich v Anglii zůstalo 8 a 1 nová vznikla ve Švédsku. Naštěstí však angrešty ze zahrad nevymizely. Ne soudruzi z NDR, ale tu a tam se pár chytrých hlav dalo dohromady a přišli na to, že klin je třeba vyrazit klínem. Že když padlí přišlo z Ameriky, jistě tam najdou i druhy z bohaté rodiny angreštů, které jsou vůči němu odolné.
Našli jich víc, často s chybějícími českými jmény a jazykolomnými latinskými, jako Ribes oxyacanthoides, divaricatum, hirtellum a missouriense. A tak začátkem 20. století začali i ve Finsku na výzkumné stanici Hinnonmäki v Lepaa šlechtit odrůdy odolné vůči padlí. A podařilo se jim to znamenitě. Jejich semafor červeného, žlutého a zeleného Hinnonmäki nesrazil dodnes na kolena ani potomek staré odrůdy Dan's Mistake ani žádný jiný angrešt.
Sice jsou plody kvůli americkým rodičům menší než původní evropské, zato kromě odolnosti vůči padlí dostaly do vínku i vyšší odolnost vůči mrazům než jejich evropští předkové. A to se také počítá. Podobně i vysoká plodnost, hladká slupka a křupavá dužnina osvěžující sladkokyselé až nasládlé chuti. Mňam.
Sdílet
