Všechny prostokořenné

PŮVOD: Evropa od Islandu až po J Afriky, mírné pásmo Asie až po Japonsko.

 
RŮST: rychlý, dosahuje výšky 15–30 m a šířky 10 m s nepravidelnou, řídkou korunou, dožívá se i 150, maximálně 200 let. Vytváří často rozlehlé polykormony, tedy výmladky, kterými se šíří na co nejsvětlejší místo.

 
OPYLOVACÍ POMĚRY: dvoudomý, větrosnubný, kvete od konce března do dubna, nejpozději z evropských topolů, před rašením listů. Jehnědy jsou dlouhé 5–10 cm, samčí jsou delší s červenými tyčinkami, samičí jsou zelené a menší.

 
PLODNOST: raná (už 5. rok od výsevu), vysoká, ale v různých oblastech různě pravidelná a s malou úspěšností klíčení. Nejvyšší úspěšnost je na spáleništích, jinak se rozmnožuje zejména kořenovými výmladky.

 
PLODY: tobolky v jehnědách s chmýřím.

 
DOZRÁVÁNÍ: v květnu a červnu.

 
VYUŽITÍ: Vhodný do mezí a větrolamů jako rychlerostoucí výplňová dřevina, do alejí podél vodních toků a břehových porostů, do brownfieldů, do agrolesnických systémů. Z topolů má nejkvalitnější dřevo, které se používá na výrobu zápalek, dýh a celulózy. Kůra a listy jsou mírně močopudné a podporují vykašlávání. Podobně jako jiné druhy topolů kůra z mladých větviček obsahuje glykosidy salicin a populin, které se používají proti horečce a při onemocněních močového měchýře.

 
STANOVIŠTĚ: slunné od nížin po hory, nejčastěji v pahorkatinách. Je tolerantní k široké škále pH a vlhkosti půdy, nejlépe se mu daří na písčitohlinitých, živných půdách. Spolu s břízou rychle osidluje obnažené půdy, světliny, opuštěné pastviny.

 
ODOLNOST: je velmi silně mrazuvzdorný do -40 °C až -45 °C, tolerantní k široké škále pH a vlhkosti půdy.

PŮVOD: Dálný východ, Korea, severovýchodní Čína jako přirozeně se vyskytující forma. V roce 1856 ho Carl Johann Maximowicz popsal jako Acer ginnala, v roce 1890 ho překlasifikoval jako Acer tataricum subsp. ginnala.

RŮST: středně bujný, tvoří nízký, obvykle keřovitý strom dorůstající do 10 až 15 m. Asi 6-10 x 4-6 cm velké listy jsou výrazně 3- až 5-laločnaté, čímž se odlišují od někdy téměř jednoduchých listů základního botanického druhu, u kterých bývají často jen u báze naznačené dva laloky. Jsou okrouhle vejčité a hrubě dvakrát pilovité. Na podzim se pěkně vybarvují dožluta nebo dočervena.

POMĚRY OPYLOVÁNÍ: kvete v květnu až červnu ve visících stopkatých latách s bělavými korunními lístky.

PLODNOST: raná, vysoká, pravidelná.

PLODY: dvounažky s výrazně purpurovými křídly v ostrém úhlu.

ZRÁNÍ: v září.

VYUŽITÍ: jako celoročně okrasný strom do parků a zahrad, dobře snáší městské prostředí.

STANOVIŠTĚ: upřednostňuje kvalitní, vlhkou, ale dobře odvodněnou půdu na slunném stanovišti, dobře však roste i v těžkých jílovitých či suchých půdách. Vyhovují mu půdy od mírně kyselých po mírně zásadité.

ODOLNOST: plně mrazuvzdorný do -34 °C až -40 °C, odolný vůči suchu, vápenitým půdám, znečištění ovzduší a vůči zasolení půdy posypovou solí.

Zdroj fotografie: oleg_kosterin

PŮVOD: druh pochází z jižní Evropy, severní Afriky a Blízkého východu, kde roste na suchých svazích a v mezích. Odrůda Bianco je starou světle žlutou formou pocházející z Itálie, ale přesné místo vzniku není zdokumentováno.  Synonyma: Bianco d'Italia, Moscatello, Italian White.

RŮST: středně bujný, je to nižší strom nebo keř, který ve své domovině může dorůst až do 9 m, ale u nás spíše do 4 m výšky i šířky v dospělosti. Je téměř beztrnný, letorosty jsou jemně plstnaté. Listy jsou dlouhé 4–7,5 cm, podobně široké, jednoduché, troj- až pětilaločnaté, laloky zubaté nebo celokrajné. Listy jsou pevné, na líci téměř lysé, na rubu plstnaté.

OPĚLOVACÍ POMĚRY: pravděpodobně samosprašný, opylovaný hmyzem – zejména mouchami, jednodomý s oboupohlavnými, většími, bílými květy. Kvete velmi pozdě, jako jeden z posledních hlohů v červnu či někdy až začátkem července. 

PLODNOST: raná (do 3–4 let po výsadbě), vysoká, pravidelná.

PLODY: na hloh středně velké až velké (průměrně 2–4 cm, 10–15 g), ploše kulovité, často s výraznějším 5-dílným oblým žebrováním, s výrazným kalichem. Slupka je světle žlutá, jemná, s méně výraznými lenticelami než má např. hloh tečkovaný Aurea. Dužnina je relativně šťavnatá, obsahuje až 5 semen, která jsou často tak blízko sebe, že je lze vyplivnout najednou jako pecku. Chuť je výborná, nakyslá až sladkokyselá, osvěžující, velmi příjemná, chutnější v teplejších oblastech a letech. 

ZRÁNÍ: v polovině září až v říjnu.

VYUŽITÍ: strom využitelný v parcích, menších i větších zahradách, ale také v mezích, větrolamech a živých plotech je velmi dekorativní po celý rok: bez listí světle šedou barvou borky, během vegetace tmavě zelenými, zdravými listy a bílými květenstvími, jakož i okolíky světle žlutých plodů. Kulinářské využití: Plody jsou vhodné k přímé konzumaci jen tak nebo jako velmi atraktivní ozdoba dezertů, ke zpracování na džemy, přesnídávky, pyré, kompoty, rosoly, do koláčů. Léčivé využití: plody se suší do čajových směsí podporujících činnost srdce. Léčivé účinky mají také květy, čaj z nich podporuje činnost srdce, pomáhá při nervozitě, zlepšuje spánek a snižuje krevní tlak. Technické využití: dřevo je velmi těžké, tvrdé, pevné s hustými letokruhy, lze ho využít na násady nářadí, tlouky apod.

STANOVIŠTĚ: slunné či polostín, teplé, nejvíce plodí na slunném místě. Upřednostňuje dostatečně vlhkou, ale dobře odvodněnou hlinitou půdu, ale na půdu není vůbec náročný. Po zakořenění dobře snáší i přemokřenou půdu a sucho, dobře roste na vápenitých půdách i v těžkém jílu. Vzhledem k době zrání je vhodný zejména do teplých a středně teplých poloh.

ODOLNOST: je dobře mrazuvzdorný ve dřevě do asi −24 °C i v květu do asi −4 °C, ačkoli v květu obvykle uniká pozdním jarním mrazům. Po zakořenění dobře odolává suchu, zamokření půdy, znečištění ovzduší, větru.

PŮVOD: střední a jižní Evropa, střední Asie, severozápadní Afrika, Severní Amerika. Někdy je považován za kultivar, jindy za přirozenou mutaci evropského druhu, patrně ze severoitalského Lombardska, kde se pěstoval už v 18. století. Jeho atraktivní a zejména nezaměnitelný habitus mu zajistil rychlé rozšíření do všech klimaticky vhodných oblastí světa, vysazuje se v Evropě, Severní Americe i ve východní Asii.

 
RŮST: v mládí pozvolný, poté rychlejší, dožívá se zhruba 150 let. Vytváří mohutné stromy s úzkou, vřetenovitě válcovitou korunou, dorůstá do výšky 30–40 m, šířky a kmenem v průměru 1–2 m s výraznými kořenovými náběhy. Borka je černavá, podélně rozpukaná. Větve vyrůstají z kmene pod úhlem asi 20 stupňů a směřují svisle vzhůru. Listy jsou střídavé, s dlouhými řapíky, kosočtverečné až vejčité, dlouhé 4–10 cm, obvykle širší než delší, lysé.

 
OPYLOVACÍ POMĚRY: kvete v březnu až dubnu, vytváří jen samčí květenství – jehnědy.

 
PLODNOST: protože tvoří jen samčí jehnědy, netvoří plody. Množíme ho řízky, které výborně zakořeňují.

 
PLODY: netvoří plody.

 
DOZRÁVÁNÍ: netvoří plody.

 
VYUŽITÍ: vhodný pro výsadby podél vodních toků a nádrží, snáší však i sušší podmínky, vhodný také do alejí či stromořadí, parků, u sportovních hřišť. Poupata jsou léčivá a využívají se v tzv. gemmoterapii. Působí proti kurdějím, antisepticky, podpůrně, močopudně, potopudně, podporují vykašlávání, působí proti bolesti. Spolu s kůrou mladých větviček obsahují i salicin, který se v těle rozkládá na kyselinu salicylovou, tedy acylpyrin, jenž snižuje horečku.

 
STANOVIŠTĚ: slunné. Jeho nominátní druh, topol černý, přirozeně roste v lužních lesích. Je dominantou na písčitých březích řek nebo na štěrkovitých podložích. Dobře snáší suché podmínky v horní části půdy, potřebuje ale vyšší hladinu podzemní vody. Jako jeden z mála druhů stromů je schopen kolonizovat štěrkové půdy. Je výrazně světlomilný. Preferuje dobře odvodněné, ale vlhké půdy, ale zvládne širokou škálu půd od písčitých až po velmi těžké jílovité. Půdu preferuje od mírně kyselé až po mírně zásaditou.
ODOLNOST: plně mrazuvzdorný do -34 °C až -40 °C.

PŮVOD: střední Evropa, severní oblasti jižní Evropy, vzácné v západního Evropě, kromě toho i v Rumunsku, v Bulharsku a v západního části Ukrajiny. Na východě areál druhu zasahuje až na Ďaleký východ a vyskytuje se i v Severní Americe. U nás se vyskytuje roztroušeně až hojně zejména v pahorkatinách a horách, kde roste v listnatých i jehličnatých lesích, na křovinatých stráních, v roklích a na pasekách. Osidluje vlhké, humózní, hlinité až kamenité půdy, bohaté na živiny. 

RŮST: středně bujný až umírněný, je to opadavý keř, dorůstající rychle konečnou výšky 1–3 m, případně až 4 m, s přímými nebo obloukovitě přehnutými, světle hnědými větvemi. Borka je hnědá až šedohnědá s výraznými lenticelami, dřeň větví je skořicovohnědá. Složené, lichozpeřeně listy jsou dlouhé 10–25 cm, jednotlivé lístky jsou elipsovité až oválné, na okraji pílkované, na vrcholu mají dlouhou špičku a na bázi jsou klínovité. Na podzim se zbarvují do červena. Keř se rozšiřuje odnožovaním. Řezem v předjaří odstraňujeme tyto odkopky, pokud nechceme vytvořit souvislý živý plot, staré a vyschnuté výhony.

OPYLOVACÍ POMĚRY: částečně samosprašný, opylovaný hmyzem, jednodomý s oboupohlavnými květy. Kvete v dubnu až květnu drobnými světložlutozelenými květy ve vzpřímených, kuželovitých metlinovitých květenstvích.

PLODNOST: raná, vegetativně rozmožené rostliny začínají plodit již v 2-3 letech věku, semenáče v 3-5 letech. V případě nevymrznutí květů vysoká a pravidelná.

PLODY: malé (průměrně 4-6 mm, 0,15–0,35 g), kulaté, červené, hladké, lesklé, velmi dekorativní plody uspořádané v souplodích dlouhých 5-10 cm. Dužnina je šťavnatá a obsahuje 3-5 semen. Za syrova jsou plody nejedlé a mírně jedovatá kvůli obsahu  kyanogenních glykosidů, zejména sambunigrínu. Po tepelné úpravě a propasírování semen jsou jedlé. Chuť je nakyslá a mírně, ale příjemně hořká.  

DOZRÁVÁNÍ: v červnu až červenci, případně až v srpnu podle lokality.

VYUŽITÍ: keř je dekorativní na jaře květem a v létě plody a během celé vegetace listy, je vhodný do menších i větších zahrad jako solitéra, ale i do volně rostoucího živého plotu, do parků a jiné městské zeleně mimo oblastí silně znečištěných přízemním ozonem, do mezí, včelnic či jako podrost vyšších stromů, k vodním plochám a tokům. Včely sbírají na květech pyl i nektar. Kulinární využití: plody po uvaření v odokrytém hrnci alespoň 15-20 minut a propasírování semen jsou vhodné na kečupovo červený džem či světlejší želé, do sirupu či vína.

STANOVIŠTĚ: slunečné až polostín, listy jsou nejlépe vybarvené na plném slunci. Toleruje širokou škálu půd, ale preferuje vlhkou, humózní, výživnou, neutrální až mírně kyselou hlinitou půdu. Je vhodný do teplých, středně teplých i chladných poloh.

ODOLNOST: je silně mrazuvzdorný v dřevě do -37 °C až -40°C, květy snesou slabší mrazy do cca. -3 °C. Je středně větruodolný, je odolný vůči okusu jeleny či srnami. Potrápit jej v nevhodných podmínkách může padlí, rakovina, listové skvrnitosti, roztočci či mšice.

PŮVOD: Česká republika, Střížovice, vyšlechtil ji v roce 1960 Otto Louda jako křížence odrůd Lord Lambourne x Golden Delicious. 

RŮST: zpočátku bujný, později středně bujný, tvoří středně velké, nejprve vysoko kulovité, později široce kulovité, neuspořádané koruny. Ty jsou nejprve řídké a později se zahušťují a mají sklon k převisání větví. Kratší plodonosný obrost vytváří až později, zpočátku větve poměrně vyholují. Má specifické nároky na řez: první 2–3 roky používáme klasický výchovný řez, později přestáváme se zkracováním jednoletých výhonů a podle potřeby zmlazujeme až do dvouletého dřeva. 

OPYLOVACÍ POMĚRY: cizosprašná, hmyzosnubná, jednodomá s oboupohlavnými květy a je dobrým opylovačem. Kvést začíná brzy až středně brzy, kvete poměrně dlouho. Vhodní opylovači např.: Auralia, Bláhovo oranžové, Clivia, Gloster, Golden Delicious, Idared, James Grieve, Jonathan, Melrose, Spartan atd.

PLODNOST: středně raná, střední a později vyšší, pravidelná, plodí na koncích výhonů. Průměrně 12–18 t/ha.

PLODY: jsou velké až velmi velké (průměrně 180–230 g), kulovité, bez žeber, velikostně i tvarově vyrovnané. Slupka je tenká až středně silná, hladká, středně lesklá, středně mastná, bez ojínění, žlutá s překryvem karmínově červeným pruhováním, které někdy splývá v souvislé líčko. Dužnina je krémově bílá až nažloutlá, měkká až středně tuhá, jemná až středně hrubá, křupavá, středně šťavnatá. Chuť je výborná, sladkokyselá, harmonická, aromatická, osobitá.  

DOZRÁVÁNÍ: sklizeň od 2. poloviny září do začátku října podle oblasti, konzumně dozrává v říjnu, vydrží uskladněná v chladu do ledna, v chladnějších oblastech i déle. Dá se sklidit najednou, ale kvůli lepšímu vybarvení plodů je lepší sklízet probírkou. Při dozrání plody nepadají, takže je třeba dávat pozor, aby nepřezrály na stromě.

VYUŽITÍ: květy jsou atraktivní pro opylovače včetně včel medonosných. Plody jsou výborné k přímé konzumaci, ale dají se použít i ke zpracování na výživu, džemy, sušení, kompoty, případně moštování.

STANOVIŠTĚ: slunné, otevřené, vzdušné. Preferuje dobře odvodněnou, ale vláhou a živinami dostatečně zásobenou hlinitou půdu, v jílovité trpí rakovinou. Je vhodná zejména do středně teplých, případně chráněných chladnějších poloh, protože v teplých oblastech brzy přezrává.

ODOLNOST: je středně mrazuvzdorná ve dřevě, silně mrazuvzdorná v květu. Je středně odolná vůči strupovitosti a středně až více vůči padlí, málo vůči rakovině. Je citlivá, podobně jako její rodičovská odrůda Lord Lambourne, na virovou gumovitost. 

PŮVOD: buk lesní jako botanický druh je považován za „krále lesů“ mírného klimatického pásma Evropy. Jeho převislá forma, tedy Pendula, je přirozenou mutací, pravděpodobně nalezenou v Anglii v 19. století. Jde spíše o skupinu různých forem, s užší i širší korunou; námi množená forma je ta širší, připomíná spíše hřib či stan než fontánu.

RŮST: středně bujný až mírný, je to opadavý strom, který dorůstá přibližně do výšky 10-15 m. Vytváří hustě větvenou, převislou korunu připomínající stan či hřib. Kmen je rovný, se světle šedou hladkou kůrou. Dlouhověký strom – dožívá se 200 až 400 let.

POMĚRY OPYLENÍ: je pravděpodobně samosprašný, opylovaný větrem, jednodomý – samčí a samičí květy jsou oddělené, ale vyskytují se na témže jedinci. Kvete od dubna do května.

PLODNOST: je pozdní, samostatně stojící stromy začínají plodit ve věku 30–40 let. Buk neplodí každoročně stejně, ale vykazuje takzvané semenné roky v intervalu přibližně 2–8 let. Úroda v semenných letech může dosahovat až 1500–4000 semen na m², v letech s nižší produkcí pak jen 16–17 % tohoto množství. Plodnost výrazně ovlivňují klimatické podmínky (teplé a suché léto podporuje tvorbu květních pupenů).

PLODY: hnědé, lesklé, trojhranné nažky = bukvice (průměrně 1,5–2,0 cm, 0,2–0,3 g) uložené v ostnitých číškách. Dužnina je olejnatá, škrobnatá, připomíná jádro ořechů. Chuť je oříšková, jemně nasládlá a mírně nahořklá kvůli tříslovinám. Syrové bukvice obsahují mírně toxickou látku fagín, po tepelné úpravě se toxicita výrazně snižuje.

DOZRÁVÁNÍ: od září do října. Plody dozrávají přibližně 5–6 měsíců po odkvětu.

VYUŽITÍ: Často se vysazuje jako solitérní dřevina v parcích a stromořadích. Má významnou ekologickou hodnotu. Kulinářské využití: mladé listy krátce po rozvinutí jsou jedlé a hodí se jako součást salátů. Mají velmi jemnou, nakyslou chuť. Tepelně upravené, zejména pražené bukvice, jsou jedlé. Mají příjemnou nasládlou chuť, jsou však malé a jejich zpracování je náročnější. Semena lze sušit a mlít na prášek, který se používá jako přísada do obilných mouk při výrobě chleba, koláčů a jiných pekařských výrobků. Jsou také bohatá na olej – obsahují přibližně 17–20 % jedlého oleje, který je stabilní a nežlukne. Tento olej se svou jemností přirovnává k olivovému oleji. Používá se do salátů i k tepelné úpravě potravin. Technické využití: dřevo má pleťově růžovou až narůžověle hnědou barvu, bez výrazně vyvinutého pravého jádra, je tvrdé a těžké. Pro venkovní použití se nehodí. Využívá se zejména k výrobě ohýbaného nábytku, dále na dýhy, překližky a parkety. Ve středověku se používalo také k výrobě dřevěného uhlí.

STANOVIŠTĚ: slunné, ale dobře snáší i zastínění, po tisu a jedli nejlépe ze všech evropských dřevin. Hodí se do lehkých, středně těžkých i těžkých půd, přičemž upřednostňuje dobře propustné, mírně vlhké půdy. Z hlediska půdní reakce snáší mírně kyselé, neutrální i mírně zásadité půdy a dokáže růst i v silně kyselých či silně alkalických půdách. Hodí se do teplých, mírně teplých i chladných poloh.

ODOLNOST: dřevo je mrazuvzdorné přibližně do −25 °C. Květy jsou citlivé na pozdní jarní mrazy. Je velmi dobře stínomilný. Je odolný vůči silnému větru, avšak nesnáší přímořské podmínky. Dobře snáší také znečištěné ovzduší, díky čemuž se hodí do městského a příměstského prostředí. Je poměrně dobře odolný vůči škůdcům a chorobám. Napadá ho červcovitý škůdce bukovnice buková (Cryptococcus fagisuga) a houbové patogeny rodu Armillaria spp. způsobující hnilobu kořenů, případně rakovina kůry způsobená houbou (Neonectria ditissima).

PŮVOD: Spojené království, Anglie, Waltham Cross, Hertfordshire, objevena kolem roku 1858 jako pupenová mutace plnokvěté růžové formy hlohu obecného (C. laevigata var. rosea-plena) na zahradě pana Christophera Boyda, namnožil ji William Paul ze školky Paul & Son Nursery a na trh uvedl v roce 1866.

RŮST: středně bujný, zpočátku vzpřímený, později rozložitější, dorůstá do výšky 4-8 m a šířky 4-6 m. Větve jsou trnité. Má hluboce vykrajované, tmavě zelené jednoduché listy, které se na podzim zbarvují do různých odstínů od žluté přes oranžovou až po červenohnědou.

OPĚLOVACÍ POMĚRY: pravděpodobně samosprašný, opylovaný hmyzem, kvete podle lokality v květnu až červnu plnými tmavě růžovými až purpurovými květy.

PLodnost: raná, kvůli plnokvětosti nižší.

PLODY: malé kulovité až zploštěle kulovité malvice uspořádané v řídkých latách. Slupka je tenká, v plné zralosti červená až tmavě červená. Dužnina je žlutá a moučnatá, obvykle obsahuje 2 semena. Chuť je mírně sladká, nahořklá. 

DOZRÁVÁNÍ: v září až říjnu.

VYUŽITÍ: zejména květy, ale také listy či plody dekorativní kultivar vhodný do parků, zahrad, případně alejí. Plody jsou potravou pro ptactvo. Kulinářské využití: Syrové plody nám příliš nechutnají, ale dají se zpracovat na džemy, ovocné kůže, usušit a namlít a přidat k mouce či použít do čaje. Velmi chutné jsou čerstvě rozvité lístky s oříškovou příchutí v salátu. Sušené listy lze použít jako náhradu čínského čaje, opražená semínka jako náhradu kávy. Léčivé využití: plody obsahují hodně bioflavonoidů a působí pozitivně na krevní oběh, snižují krevní tlak a pomáhají obnovit normální srdeční rytmus, v kombinaci s jinanem zlepšují prokrvení mozku. Rozšiřují cévy, působí proti křečím a uklidňují. Podobně působí i květy a spolu s plody se používají ve formě čajů nebo tinktur.

STANOVIŠTĚ: světlomilná a teplomilná dřevina, poroste i v polostínu, ale tam nebude tak plodná. Má sice ráda hlinitopísčité, odvodněné půdy, ale není náročná na půdu. Po dobrém zakořenění se jí daří i v těžké, mokré, jílovité či sušší půdě, kyselé či zásadité.

ODOLNOST: silně mrazuvzdorná ve dřevě do -29 °C až -34 °C, po dobrém zakořenění silně odolná vůči suchu. Náchylná k bakteriální spále, strupovitosti.

PŮVOD: Česká republika, Šlechtitelská stanice Valtice, vyšlechtěna jako výběr z potomstva volně opylené odrůdy Elberta, registrována byla v roce 1994.

RŮST: bujný až velmi bujný, polovzpřímený. Má středně dlouhé letorosty s květními pupeny po celé délce.

OPYLOVACÍ POMĚRY: samosprašná, opylovaná hmyzem, kvete středně brzy až pozdě, středně dlouho. Květy jsou zvonkovitého tvaru.

PLODNOST: raná, vysoká, pravidelná, vyžaduje hlubší řez a probírku plodů při přeplození.

PLODY: jsou velké až velmi velké, kulaté, nesouměrné, velmi dobře velikostně vyrovnané. Slupka je hrubá, silně přiléhá k dužnině, je středně hustě plstnatá, zelenobílá s menším sytě červeným líčkem na slunečné straně. Dužnina je zelenobílá, středně tuhá až tuhá, nevláknitá, velmi šťavnatá, velmi dobře odlučitelná od pecky. Chuť kyselosladká až sladká, velmi aromatická, velmi dobrá až výborná. Náchylnost k praskání pecky je velmi nízká až nízká.  

DOZRÁVÁNÍ: středně rané, 6 dní po Redhavenu, tedy obvykle od 2. srpnového týdne. Není náchylná k opadu plodů před sklizní nebo jen velmi slabě.

VYUŽITÍ: květy jsou atraktivní pro opylovače včetně včel medonosných, plody jsou vhodné k přímé konzumaci i zavařování na kompoty a dalšímu zpracování na džemy, džusy, výživy či destiláty.

STANOVIŠTĚ: slunné, teplé, chráněné. Ideální je hluboká, dobře odvodněná a provzdušněná, ale dostatečně vlhká půda bohatá na živiny, středně těžká. Je vhodná do teplých, středně teplých i chladnějších poloh pro pěstování broskvoní.

ODOLNOST: je vysoce mrazuvzdorná v dřevě i květních pupenech během zimy. Je dobře odolná vůči praskání plodů během deště. Je středně tolerantní vůči kadeřavosti (Taphrina deformans). 

PŮVOD: Belgie, semenáč běloplodých i černoplodých moruší bílých.

RŮST: bujný, vytváří mohutné a dlouhověké stromy.

OPYLOVACÍ POMĚRY: samosprašná, pokud jde o semenáč se samčími i samičími květy. Někdy se mezi semenáči mohou vyskytnout i jedinci výhradně se samčími květy, kteří plody netvoří. 

PLODNOST: středně raná, vysoká, pravidelná, pokud jde o semenáč se samčími i samičími květy.

PLODY: bílé nebo černé, variabilní velikosti a tvaru. Chuť je sladká.

DOZRÁVÁNÍ: obvykle rané, v průběhu června, ale mohou se vyskytnout jedinci s pozdější či delší dobou zrání.

VYUŽITÍ: stromy jsou velmi vhodné k vysazení do volné krajiny do alejí u cyklostezek a polních cest, na pastviny, meze apod. Plody jsou vhodné k přímé konzumaci i k mražení, sušení, pečení či výrobě zmrzlin, sirupů, likérů či destilátů.

STANOVIŠTĚ: slunné, s dostatečně vlhkou, hlinitou či jílovitohlinitou, výživnou půdou; v sušších půdách roste hůře a plody nedosahují takové velikosti ani kvality. Je vhodná do teplých, mírně teplých a chráněných chladnějších poloh.

ODOLNOST: v rámci moruší poměrně mrazuvzdorná ve dřevě, podobně jako jiné moruše náchylná k zmrznutí pupenů, květů a letorostů během pozdních jarních mrazů. Variabilní odolnost vůči antraknóze.

PŮVOD: východní Asie – Japonsko, Jižní Korea, Čína. Samotný divoce rostoucí druh byl vědecky poprvé popsán na základě japonského herbářového materiálu, který koncem 18. století nasbíral švédský lékař a botanik Carl Peter Thunberg; ten mu dal druhové jméno palmatum podle dlanitého tvaru listů. Druh byl introdukován do Anglie v roce 1820. Pod jménem Atropurpureum se množí několik různých klonů, původní je ten ze školky Van Houtte v Nizozemsku, který v roce 1857 popsal a vyobrazil Cripps ve Floře des Serres.

RŮST: pomalý až středně rychlý. Je to opadavý malý strom nebo velký keř s hustým, keřovitým vzrůstem. Typická dospělá výška a rozpětí koruny jsou 4–8 metrů, kterých strom dosahuje přibližně za 10–20 let, ačkoli mnohé zahradní exempláře zůstávají výrazně menší. Vytváří elegantní, zaoblenou, jemně větvenou korunu. Listy má pěti- až sedmilaločné, mladé jsou karmínově červené, později se během léta mění na bronzové či purpurově zelené a na podzim opět zčervenají do šarlatova. 

OPYLOVACÍ POMĚRY: pravděpodobně cizosprašný, opylovaný především hmyzem, s drobými, nenápadnými červenofialovými květy, které jsou morfologicky oboupohlavné, ale funkčně se mezi jedinci liší. Chovají se heterodichogamicky: u některých jedinců tedy rozkvétají samčí květy dříve než samičí (proterandrie), zatímco u jiných je tomu naopak (protogynie). Kvete v dubnu souběžně s rašícími listy.

ÚRODNOST: nepěstuje se pro plody.

PLODY:  purpurově zbarvené dvounažky, což odpovídá celkovému purpurovému zbarvení rostliny.

DOZRÁVÁNÍ: středně pozdní až pozdní, v září až říjnu.

VYUŽITÍ: jako solitérní malý strom/keř pro své zbarvení listů, využívá se v městských a dvorních zahradách, parcích a protože dobře snáší řez, je oblíbený u bonsajistů.

STANOVIŠTĚ: slunné, polostín, chráněné před větrem. Světlo výrazně ovlivňuje zbarvení listů: nejhlubší purpurové zbarvení se vyvíjí na stanovišti s větším množstvím světla, zatímco na stinnějších místech listy zelenají. Plné slunce snáší pouze při dostatečné vlhkosti, jinak hrozí popálení listů. Preferuje vlhkou, ale dobře odvodněnou, písčitou, hlinitou až jílovitohlinitou půdu, pokud možno mírně kyselou až neutrální. Hodí se zejména do teplých a mírně teplých poloh.

ODOLNOST: mrazuvzdorný do cca −17 °C až −23 °C ve dřevě. Brzy se rozvíjející květy a mladé listy však zůstávají zranitelné vůči pozdním jarním mrazům a vysušujícím větrům. Může se vyskytnout verticiliové vadnutí, spála javorových listů, houbová choroba způsobená václavkou, mšice, housenky a puklice kaštanová. 

Zdroj fotografie: NeilMorrell, 

PŮVOD: Severní Amerika. Do Evropy byl introdukován začátkem 17. století. Linné pojmenoval rod po Jeanu Robinovi, který se synem Vespasienem patřil mezi první, kdo dřevinu v Evropě zavedli a pěstovali. Rozsáhlé výsadby ve střední Evropě začaly koncem 18. a začátkem 19. století.

RŮST: v mládí velmi bujný. Dorůstá obvykle do 12 až 18 m s průměrem kmene 30 až 75 cm. Na lepších stanovištích dosahuje 30 m a průměru kmene nad 122 cm. V Evropě se obvykle dožívá 60 až 100 let, evropský rekord však přesahuje 300 let. Kmen bývá obvykle zakřivený. Koruna je řídká a nepravidelná, tvořená křivolakými větvemi.

OPLĚOVACÍ POMĚRY: cizosprašný, opylovaný hmyzem. Květy jsou oboupohlavné a voňavé, s bílou až krémovou korunou, uspořádané v převislých hroznech dlouhých 10 až 20 cm. Kvete v květnu až červnu a doba kvetení je krátká, přibližně 10 dní.

PLodnost: nepěstuje se pro plody, plodit začíná brzy (4–6 let po výsadbě).

PLODY: lusky dlouhé 5–10 cm, tmavohnědé, zůstávají na stromě přes zimu a obsahují 4–10 semen. Semena jsou tmavá, fazolovitého tvaru, dlouhá 3–5 mm, s tvrdým, nepropustným osemením. Semena a všechny části stromu kromě květů jsou jedovaté!

DOZRÁVÁNÍ: lusky dozrávají v září a říjnu. Otevírají se na stromě a semena se šíří od září do dubna.

VYUŽITÍ: cení se zejména jako významná medonosná dřevina. Kulinářské využití: poskytuje ovocně vonící med a květy jsou sladké a jedlé syrové nebo smažené v těstíčku. Za příznivého počasí může včelstvo z jednoho stromu nasbírat až 8 kg medu, za nepříznivého 4–6 kg. Technické využití: Dřevo je trvanlivé, odolné vůči hnilobě kmene a hmyzu. Cení se jako palivové dřevo pro vysokou výhřevnost. Výmladkové hospodaření je nejefektivnějším způsobem obhospodařování. Využívá se na kolíky a sloupky, stavbu lodí, podlahy, nábytek, důlní výdřevu, železniční pražce a dýhu. Zlepšování půdy: prostřednictvím symbiotických bakterií rodu Rhizobium v kořenových hlízkách dokáže vázat 23–300 kg dusíku na hektar ročně. Vysazuje se na protierozní ochranu, rekultivaci narušených půd, jako větrolam a jako přípravná (krycí) dřevina. Kořenové výměšky inhibují růst mnoha rostlin.

STANOVIŠTĚ: slunné, netoleruje zastínění. Nejlépe roste na vlhkých, živných, hlinitých půdách nebo na půdách vápencového původu. Je velmi citlivý na špatně odvodněné nebo zhutněné, těžké půdy a nevhodná jsou i extrémně suchá stanoviště. Prachovité a písčitohlinité půdy jsou vhodnější než jílovité. Hodí se zejména do teplých a mírně teplých poloh.

ODOLNOST: extrémní zimní mrazy dřevinu snadno poškozují. Ze škůdců ji mohou napadat ploštice, dřevokazné parazitické houby, padlí či skvrnitost listů. 

BOTANICKÁ POZNÁMKA: všechny části kromě květenství jsou jedovaté, zejména kůra a semena. 
Hlavními toxiny jsou toxalbuminy, tedy jedovaté rostlinné bílkoviny (lektiny). Nejvýznamnější jsou robin a fazin. Dále se uvádí glykosid robinit a alkaloid robinin. Lektiny působí podobně jako ricin ze skočce: blokují tvorbu bílkovin v buňkách, což vede k jejich odumírání a k poškození sliznice trávicího traktu. 

• Kůra je nejjedovatější částí. Obsah robinu v ní na podzim stoupá.
• Semena jsou také výrazně jedovatá.
• Listy, větvičky a kořeny jsou méně jedovaté, ale nejsou neškodné.
• Květy (květenství) jsou netoxické nebo podstatně méně toxické. Proto se květy akátu tradičně využívají v kuchyni.

Toxicita pro lidi: Otravy lidí jsou vzácné. Nejčastěji jde o děti, které žvýkají kůru nebo jedí semena z lusků. Typickými příznaky jsou nevolnost, zvracení, slabost, zarudnutí tváře a malátnost. Většina zažívacích příznaků se objeví do 6 hodin po požití a může vést k dehydrataci. Vzácně byly popsány i závažnější projevy, například poškození jater a křeče. Závažnost zřejmě závisí na množství a na tom, jak důkladně byl materiál rozžvýkán.

Toxicita pro zvířata: Otravou mohou být postiženy všechny druhy zvířat včetně psů, koček, skotu, drůbeže a papoušků. Nejcitlivější jsou koně, kteří často okusují kůru z nudy nebo při nedostatku krmiva. Otravy domácích mazlíčků jsou nepravděpodobné. Hlavní riziko se týká hospodářských zvířat a koní. Smrtelná dávka pro koně se uvádí 150 g kůry. 

PŮVOD: Japonsko, zejména pobřežní oblasti ostrovů Honšú, Kjúšú a Šikoku, kde roste ve světlých lesích, křovinách, na náspech a různých svazích. Poprvé jej popsal Justus Carl Hasskarl v roce 1844 v Catalogus Horti Botanici Bogoriensis.

RŮST: středně bujný, hustý. Je to stálezelený nebo poloopadavý keř, který obvykle dosahuje výšky 2,5–4 m a šířky 1,5–2,5 m. Letorosty jsou lysé nebo krátce chlupaté, pupeny jsou vejcovité. Listy má elipsovitě vejcovité, 3–6 cm dlouhé, na líci tmavě zelené, na rubu žlutozelené, mírně kožovité, vstřícné nebo po 3 v přeslenech. Velmi dobře snáší řez do živých plotů.

OPYLOVACÍ POMĚRY: je samosprašný, opylovaný hmyzem, s oboupohlavnými květy. Kvete v květnu až červenci. Silně aromatické květy mají srostlou korunní trubku delší než rozložené korunní cípy, čímž se odlišují od příbuzného ptačího zobu obecného (L. vulgare), a jsou opylovány různým hmyzem, především včelami medonosnými a motýly.

ÚRODNOST: časná, vysoká, pokud se při řezu ponechají květy a vyvíjející se plody.

PLODY: kulovité až vejcovité bobule, černé, lesklé, pro nás nejedlé, mírně jedovaté, ale jedlé pro ptáky, se dvěma fialově hnědými semeny. Jsou uspořádány v latách. 

DOZRÁVÁNÍ: v září až říjnu.

VYUŽITÍ: okrasná dřevina, vhodná zejména do živých plotů či k tvorbě bonsají. Plody jsou jedlé pro ptáky. Získává se z nich modrozelené barvivo, stálejší než většina jiných zelených přírodních barviv. Z listů či kůry lze získat žluté barvivo.

STANOVIŠTĚ: slunce až polostín, od vlhčí do sušší půdy. Snáší širokou škálu podmínek. Vhodný do teplých, mírně teplých i chladných poloh.

ODOLNOST: v dřevě je mrazuvzdorný do −17 až −23 °C, ale dobře regeneruje. Kvete pozdě, takže obvykle uniká pozdním jarním mrazům. Je odolný vůči suchu, větru, zasolení a dobře snáší znečištění ovzduší.

PŮVOD: Střední, západní a jižní Evropa od jižní Británie a Francie až po Španělsko na jihu a Makedonii na východě. Roste tam především na okrajích vápnomilných bučin či ve světlomilných doubravách. Poprvé ji popsal Heinrich Johann Nepomuk von Crantz v roce 1763. Synonyma: muk obecný, mukyně, Aria edulis.

RŮST: středně bujný, vytváří krásné kulovité koruny. Je to strom či keř dorůstající do výšky cca 5–15 m a šířky 8 m. Kůru má šedou až tmavě šedou, v mládí hladkou, později zejména u paty kmene rozbrázděnou. Listy jsou střídavé, podlouhlé, tenké, na líci většinou lesklé a na rubu zelenošedě plstnaté s 11–12 páry postranních žilek, na okraji dvakrát pilovité nebo zubaté, někdy až mělce laločnaté, dlouhé 6–12 cm a široké 4–8 cm. Mění barvu od světle zelené na jaře přes tmavě zelenou v létě až po žlutou na podzim. Stromy se dožívají asi 100–200 let.

OPĚLOVACÍ POMĚRY: cizosprašný, opylovaný hmyzem, jednodomý s oboupohlavnými květy. Květy jsou bílé, velké cca 1,5 cm, rozkvétají v chocholících o průměru 5–10 cm v květnu až červnu.

PLODNOST: pozdní, ve věku 10–20 let od vyklíčení, v zahradách a na otevřeném prostranství dříve než v lesním zápoji.

PLODY: jsou malé malvice (o průměru 8–15 mm), kulovité či elipsoidní. Slupka je šarlatově červená až tmavě červená, vzácněji oranžová, s množstvím lenticel a vytrvalými vzpřímenými kališními cípy. Dužnina je obvykle moučnatá. Chuť je příjemně sladkokyselá, po přejití ještě chutnější. 

DOZRÁVÁNÍ: od září do října, pokud je nesní ptáci, zůstávají na stromě i během zimy.

VYUŽITÍ: je to velmi dekorativní strom či keř s pravidelnou kulovitou, úhlednou korunou, okrasný také listy s výrazným barevným rozdílem na líci a rubu, květy na jaře a červenými plody a žlutě zbarvenými listy na podzim. Je vhodný do větších zahrad, parků, alejí, mezí a větrolamů i do jedlé lesní zahrady. Opad listí zlepšuje půdu a jde o dobrý pionýrský druh pro vápenité, mělké půdy a větrné lokality. Květy obsahují hodně pylu i nektaru, je to dobrá medonosná dřevina, plody jsou oblíbené u ptáků. Kulinářské využití: Plody jsou jedlé za syrova, zejména po přejití, nebo zpracované na džemy a želé po propasírování či na kompoty. Léčivé využití: květy i plody mají močopudné a projímavé účinky. Nálev se používá také při bolestivé menstruaci či zácpě. Technické využití: dřevo je tvrdé, těžké, s hustou strukturou, používá se na trámy. Stromy dobře regenerují po pařezovém hospodaření.

STANOVIŠTĚ: slunné až polostinné, lépe kvete a plodí na plném slunci. Na půdu je nenáročný, snese i kyselou písčitou, mělkou vápenitou či těžkou jílovitou půdu. Je vhodný do teplých, mírně teplých i chladných poloh.

ODOLNOST: ve dřevě dobře odolává mrazu do −26,2 až −28,9 °C, případně až do −34 °C.  Po zakořenění dobře odolává větru, suchu a vysokým teplotám. Z chorob jej může potrápit rakovina (Neonectria ditissima) či bakteriální spála (Erwinia amylovora), ze škůdců mšice jeřábová (Dysaphis sorbi) či obaleč jeřábový (Argyresthia conjugella).

PŮVOD: Maďarsko+Německo, Franz Späth z berlínské škólky L. Späth v r. 1870 vybral perspektivní náhodný semenáč v Kadoszbegu v Maďarsku a o čtyři roky později jej uvedl na trh pod jménem své manželky Anny Späth.
RŮST: středně bujný, zdravý, tvoří řídké, rozložité koruny
OPyLOVACÍ POMĚRY: je samosprašná, kvete středně brzy, je dobrým opylovačem.
PLODNOST: raná, vysoká až velmi vysoká, pravidelná.
PLODY: středně velké až velké (průměrně 55 g), kulaté až široce elipsovité, srůstovou jizvou rozdělené na dvě nestejné poloviny. Slupka je tuhá, pevná, purpurově červená až modravě červená, po celém plodu jsou roztroušené tečky, přecházející někdy v čárky. Dužnina je svěží žlutozelená až zlatožlutá, pevná, velmi šťavnatá a oddělitelná od pecky v závislosti na poloze a stupni vyzrání v daném roce. Chuť je někdy výborná, jindy mdlá; po teplém létě v kvalitní půdě je sladká, vyvážená, jemně pikantní a aromatická.
DOZRÁVÁNÍ: velmi pozdní, koncem září, začátkem října.
VYUŽITÍ: vhodná k přímé konzumaci i na výrobu kompotů či džemů a povidel.
STANOVIŠTĚ: slunné, teplé, chráněné. Preferuje výživnou půdu. Je vhodná do teplých a středně teplých, chráněných poloh.
ODOLNOST: silně mrazuvzdorná v dřevě i květu, tolerantní vůči šarce, projevuje se u ní jen na listech a v minimální míře na plodech. Vůči monilióze plodů je středně citlivá a nejvíce je náchylná k červené skvrnitosti listů slivoní.

PŮVOD: druh pochází téměř z celé Evropy, severního Íránu, severního Turecka až po Kavkaz. Kultivar Frans Fontaine pochází z Nizozemska, kde byl nalezen jako semenáč na ulici ve městě Eindhoven a vyznačoval se štíhlejším růstem. Kolem roku 1983 byl pojmenován po nizozemském dendrologovi a krajinném architektovi Fransovi Fontaineovi.

RŮST: středně bujný růst, v dospělosti dosahuje výšky asi 8–12 m a šířky 3–4 m. Koruna je úzce „sloupovitá“ až vejčitě pyramidální a v mládí hustá, s věkem se mírně rozšiřuje do široce oválného tvaru, ale zůstává úzká. Větve jsou výrazně vzpřímené, kmen je rýhovaný a šedý. Listy jsou sytě zelené, tmavší než u odrůdy Fastigiata. Velmi dlouho do podzimu zůstávají zelené, později se zbarví na sytě žlutou.

OPYLOVACÍ POMĚRY: sterilní, tvoří pouze samčí květy, kvete v dubnu až květnu současně s rašením listů nebo těsně před ním.

PLODNOST: netvoří plody.

PLODY: netvoří plody.

DOZRÁVÁNÍ: netvoří plody.

VYUŽITÍ: krásně vynikne i jako solitéra v parcích, zahradách či ve skupině v alejích a větrolamech, lze ji použít také na živý plot. Opadem zlepšuje vlastnosti půdy. Léčebné využití: listy lze použít zevně jako obklad na hojení ran, zastavují krvácení. Technické využití: Jeho dřevo je velmi tvrdé (nejtvrdší a nejtěžší z evropských dřevin – asi 750 kg/m³), mechanicky pevné, tradičně se používalo k výrobě ozubených kol a mlýnských převodů, řeznických špalků, násad na nářadí, klavírních mechanik a prkének na krájení. 

STANOVIŠTĚ: je nenáročný na světelné podmínky – snáší hlubší stín lépe než většina velkých dřevin. Roste v širokém rozmezí půdní reakce (kyselé až zásadité půdy včetně vápencových) na hlinitých, jílovitých i písčitých půdách za předpokladu dostatečné propustnosti. Toleruje těžké jíly a občasné zhutnění půdy, což je důvodem jeho využití v městském prostředí. Snáší všechny expozice – chráněná i exponovaná stanoviště. Nesnáší trvalé zamokření ani dlouhotrvající sucho v mladém věku.

ODOLNOST: je silně mrazuvzdorný až do −34 °C, dobře odolává větru, dobře zakořeněný snáší sucho i vyšší teploty. Vážnými škůdci ani chorobami zpravidla netrpí; občas se může vyskytnout červená rakovina (Nectria cinnabarina), padlí (Phyllactinia guttata), skvrnitost listů rodu Cercospora, červci a vzácně rakovina na oslabených stromech. Na zamokřených půdách je náchylný k hnilobě kořenů způsobené rodem Phytophthora.