Andělika lékařská

PŮVOD: subarktické a mírné oblasti severní polokoule, s areálem rozšíření od severní Evropy a Skandinávie až po Sibiř a Himálaj. Historicky byla dokumentována ve 12. století jako léčivá rostlina a byla ve velkém pěstována ve skandinávských klášterech. Když Vikingové v 9. století začali obchodovat v Evropě, byla tato rostlina důležitou komoditou. V raných islandských zákonech mohla být osobě uložena pokuta za krádež anděliky z cizí zahrady. Slavný britský bylinkář ze 17. století Nicholas Culpeper tuto rostlinu nazýval "bylinou slunce". V České republice je ve volné přírodě zařazena mezi zranitelné druhy.

RŮST: bujný, dosahuje impozantní výšky až 1,5 metru. Je to krátkověká, monokarpická trvalka – roste vegetativně 2 až 4 roky, jednou vykvete a následně odumírá. Má masivní, dutý, rýhovaný stonek a velké, 2 až 3krát zpeřené složené listy, které mohou dosahovat šířky až 1 metr. Kořenový systém tvoří tlustý, masitý kůlovitý kořen.

OPYLOVACÍ POMĚRY: cizosprašná, hmyzem opylována, kvete od června do srpna.

PLODNOST: vysoká, v rozmezí 50–200 gramů sušeného osiva ve svém posledním roce života.

PLODY: eliptické, křídlaté, slámově žluté dvounažky se silným, komplexním, chuťovým profilem – hořký, aromatický a mírně kořenitý, s tóny pižma a jalovce.

DOZRÁVÁNÍ: semena obvykle dozrávají koncem léta až začátkem podzimu, tedy v srpnu až září. Ve srovnání s jinými zástupci čeledi miříkovitých (jako fenykl nebo kopr) je andělika považována za pozdě dozrávající druh, vyžadující celé trvání léta pro akumulaci obsahu esenciálních olejů.

Využití: okrasné využití: svým mohutným vzrůstem, výraznou texturou stonku, listů a obrovskými květy je velmi dekorativní, uplatní se zejména ve vlhkých částech zahrad či parků. Kulinární využití: nejlépe mladé, jarní oloupané stonky a mladé výhonky se jedí syrové jako řapíkatý celer nebo kandované jako cukrovinky či dekorace dortů nebo se vaří na džem podobně jako stonky rebarbory. Esenciální olej získávaný ze semen a kořenů či samotná semena se používají k aromatizaci jídel či likérů, jako jsou francouzské Chartreuse a Bénédictine. Mladé listy s příchutí lékořice se dají použít do salátů, k doslazení kyselého ovoce. Kořeny se dají jíst vařené. Z kořenů, listů či semen se dělá čaj. Léčivé využití: andělika je bohatá na furanokumariny a esenciální oleje (felandren). Nejvíce se používá kořen při trávicích potížích, problémech s krevním oběhem a na vykašlávání. Není vhodná pro diabetiky a těhotné ženy, po jejím léčivém použití je třeba se vyhnout delšímu pobytu na slunci. Technické využití: esenciální olej z kořene je vysoce ceněným fixativem v parfumerii.

STANOVIŠTĚ: slunečné až polostín, je vysoce náročná na vláhu. Preferuje hluboké, úrodné, vlhké a mírně kyselé půdy (pH 4,5 – 7,0). Prosperuje zejména ve středně teplých až chladnějších polohách.

ODOLNOST: je silně mrazuvzdorná. V suchých podmínkách je náchylná k mšicím a svilušky. Nejvýznamnější chorobou je listová skvrnitost a kořenová hniloba při absenci drenáže. Vysoký obsah esenciálních olejů působí jako přirozený repelent pro mnoho býložravců.

Botanická poznámka: Andělika má podobný vzhled jako některé toxické druhy, například bolehlav plamatý (Conium maculatum), který je extrémně jedovatý. Na rozdíl od anděliky má bolehlav hladký, fialově skvrnitý stonek a jeho vůně je nepříjemná (připomíná myšinu), zatímco andělika voní příjemně anýzově či po lékořici. Proto si před konzumací – zejména po sběru v divoké přírodě – ověřte její identitu. Může také způsobovat zvýšenou citlivost na sluneční záření (fotosenzitivitu) a kontaktní dermatitidu kvůli obsahu furanokumarinů.